Josef Jánský říká: Jsem hrdý na Jména na pomníku
Ctitelé historie a lidé cítící silnou vazbu k Městské části Praha – Suchdol sledují už několik let s velkým zájmem internetovou stránku Historie Suchdola. Založil ji a její duší je Josef Jánský.
Profesí stavař, který se rozhodl věnovat sbírání dokumentů, fotografií a vůbec vzpomínek na život v místě, kde se narodil a kde chodil do školy. Se dvěma kolegy (Bohumil Sommer a František Černý) i více než osmdesáti spolupracovníky dává dohromady mimo jiné seznam i podobu učitelského sboru suchdolské základní školy, žáků jednotlivých tříd, ale i přehled řemesel, hospod a všemožných prodejen, které kdy sloužily Suchdolákům. Nemluvě o sestavování objevných portrétů osobností, jejichž jména jsou zaznamenána na pomnících věnovaných obětem 1. i 2. světové války.
Na začátku nekončícího seriálu rozhovorů internetových Suchdolských novin se redakce rozhodla oslovit právě jeho a za jeho vstřícnost mu děkuje.
- Minulost je ničím, není-li sdílena. To je citát, který jste vepsal do záhlaví svých stránek. Co ještě vystihuje váš přístup k historii?
Každá obec má nějaké dějiny a lidé, kteří v ní žijí, by se o ni mohli zajímat. A také se zajímají. Proto je tam to motto. Připomínáme si věci, které jsme prožívali my, nebo je prožili naši rodiče. Myslím si, že je to zajímavé i pro ostatní.
Podoba domu č.p. 128 v Suchdolské ulici z roku 1978 a v roce 2014. Foto poskytla paní A. Petrová a J. Jánský
- Říkáte, že jste stavař. Jak jste vůbec se stránkou Historie Suchdola začínal?
Na stará kolena se učím programovat, tak jsem se naučil dělat webové stránky. Měl jsem je i na jiné téma – grafologie, malování. Jsem rodák z obce, i když jsem tu po svatbě třicet let nežil, ale pak jsem se vrátil. A historie mě baví.
O historii Suchdola byly dosud napsány pouze dvě knihy, od pana Ladislava Navrátila Suchdol a kraj poznamenaný dávnověkem a od pana Vladimíra Laštovky nazvaná Kapitoly z minulosti Suchdola a Sedlce, a pak existuje obecní kronika, z které i oni vycházeli. Tak jsem si vzhledem k možnosti internetu říkal, že začnu sestavovat tyto stránky. Nechtěl jsem opakovat, co už je napsané, ale spíš poukazovat na to, kde se co najde, a upozorňovat na zdroje. A tak kontaktuji ochotné lidi, žádám je o vzpomínky, o rodinné fotografie, které by mohli půjčovat na skenování. A také hledám to, co ještě nikde nebylo popsané a co souvisí se životem v této obci.
- Kdy jste začal?
Doménu jsem založil v prosinci 2013. Postupně jsem všechno rozšiřoval, a pak začaly přicházet příspěvky od ochotných lidí. Například včera se ozval již dvaaosmdesátý přispěvatel.
Památník suchdolským obětem 2. světové války.
Foto František Cinger
- Čeho si na tom nejvíc vážíte?
Nejdřív jsem začal s rodinou a okolím. Byl jsem za starostou panem ing. Petrem Hejlem, který mi začal pomáhat. Dostal jsme se i do archivu, takže tam byla cesta otevřena. Lidé se začali také zajímat, přispívali se svými příspěvky. Nabízeli opravdu vzácné fotografie, nebo přímo kuriozity.
Dost si zakládám na tom, že mě napadla myšlenka zpřístupnit a připomenout oběti, které jsou na pomníku z 2. světové války. Tam jsou jména, která pro většinu z nás byla neznámá. Něco říkala snad jenom lidem, kterých se to týkalo, třeba rodiny. Je jich dvaadvacet a už o devatenácti jsme získali alespoň základní informace. Dokonce se ozývají další lidé z příbuzenstva obětí, kterých se to vše týkalo. Je to od nich pěkné, že je chtějí připomenout a poskytnout všemožné dokumenty.
- Jsou tam lidé, o nichž jste zjistil, že zahynuli v Mauthausenu, v Lublinu, byli popraveni v Praze nebo v Drážďanech. Podíleli se na činnosti ilegální skupiny V boj, Kapitán Nemo, pomáhali vydávat a distribuovat ilegální Rudé právo a další tiskoviny, za což obětovali svůj život…
Právě ve skupině Kapitán Nemo byl Josef Behenský (1898 – 1942) a od jeho vnučky Marcely Borýskové jsem získal cenný materiál. Ona mě na něj upozornila, a pátrali jsme dál. Po svatbě se přestěhoval na Suchdol, kde získal domovské právo. V odboji schovával vysílačku zajišťující spojení se zahraničím. Popraven byl v Kobylisích. Ač to není rodák, žijí tady jeho příbuzní.
Jména na pomníku. Foto František Cinger
Jiný suchdolský pamětník poskytl hodnotné informace o Karlu Nejedlém, vedoucím členovi skupiny Kapitán Nemo. Byl příslušníkem čs. legií v Rusku, potom pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Vznikla z toho velká dokumentace, fotografie, osobní doklady, dopisy, které psal rodině. Tyto dokumentu byly nedávno předány do Archivu hl. města Prahy. Píšeme o něm na stránkách.
Je to rarita, na kterou je člověk hrdý. Připomínat tyto lidi.
- V této rubrice máte i archivní fotku z tryzny za oběti 2. světové války konané v roce 1946 v restauraci U Urbanů. Jak jste třeba k ní přišel?
Přiznám se, že je toho tolik, že si všechno nepamatuju. Už jsem si ale vzpomněl, to mám od pana Jaroslava Kozáka, syna Václava Kozáka (1917 – 1945), jehož jméno je také na pomníku. Václav Kozák se do odboje zapojil v roce 1939 a měl na starosti obce Roztoky, Žalov, Lysolaje a Suchdol. Roznášel letáky, pomáhal shánět ošacení, jídlo, peníze i ubytování pro zběhlé vězně z transportů.
- Obdivuhodná je i identifikace jmen na pamětní desce z 1. války. Připomínáte člověka, který zemřel v čs. legiích i legionáře, jenž se dožil konce války, ale i oběti sloužící v rakouské armádě. Jak to bylo a je složité?
To je pamětní deska umístěná na základní škole. Je na ní sedmadvacet jmen a už o osmi víme víc. Naši předkové původně chtěli vystavět pomník obětem této války, ale peníze, které měli, dali raději na nákup pozemku pro výstavbu školy. Tam také umístili tu desku.
Je výborné, že se dnes archivy digitalizují. Hodně jsme čerpali z Vojenského historického archivu. Získali jsme také fotografie od příbuzných účastníků legií a krásný materiál nám k tomu poskytl jeden místní občan. Někdy lidé nabídnou věci, o kterých si myslí, že nejsou důležité, a když to pak zkoumáte, zjistíte, že jde přímo o poklad.
- Obdivuhodné je sestavování jmenného seznamu i portrétů pedagogického sboru. Kdo vám v tom pomáhal a pomáhá?
Sám jsem něco věděl, protože jsem tady chodil do školy, i když jsem dost zapomněl. Když potom vidíte fotografie, tak si ledacos připomenete. Další věcí je, že dáváme dohromady školní třídy. Škola byla významným objektem v obci, zprovozněna byla v roce 1931. Objevily se fotografie prvního učitelského sboru, nebo prvních tříd, které tady chodily.
Suchdolské děti docházely dříve do Únětic. Získali jsme také fotografie únětických prvních tříd, dokonce máme i fotku, dalo by se říci poslední žačky, která chodila do únětické školy. Ta paní ještě žije. Je to zajímavost. Lidé dále posílají nejrůznější údaje, takže se jednotlivé ročníky doplňují. Ozývají se například potomci nebo příbuzní učitelů a odhalují zajímavosti z jejich života.
Chtěl bych vzpomenout paní Dagmar Járovou, která ač má už svůj věk, tak její paměť je obdivuhodná. Na co jsem se jí ptal, tak mi pokaždé odpověděla. Se jmény, s adresami. Spolu jsme dali dohromady veškeré živnosti, které tady existovaly.
Vypsal jsem si obecný seznam živností, a když jsem jí je řekl, tak pokračovala a přidávala jména a data. To jsem koukal. Doplnil jsem vše informacemi získanými z dokumentů v archivu, které se k tomu hodily. Jsou tady i jiní pamětníci s výbornou pamětí!
Oceňuji také pomoc od paní Zuzany Kučerové, současné kronikářky obce.
Učitelský sbor suchdolské základní školy z roku 1942. Z archivu paní M. Procházkové-Kynclové, věnováno stránkám Historie Suchdola.
Žáci únětické školy z ročníku 1917-1918. Z archivu pana Jaroslava Kozáka, věnováno stránkám Historie Suchdola.
- Na stránkách vyzýváte lidi ke spolupráci. Na co nejvíc reagují?
V rubrice Hledáme… nabízíme témata, s kterými by mohli přispět. Například když dostanu nějaké staré fotky ze školy, tak vytáhnu portréty učitelů. Doplňuji jimi seznam učitelů, co učili na suchdolské škole. V seznamu je jich přes 200. Oslovujeme také veřejnost, aby nám sdělila, kdo to je, když nevíme. A lidé se ozývají, upozorňují také na chyby, protože my často vycházíme z ústního podání, ze vzpomínek, a lidská paměť má své limity. Tak to rádi upřesňujeme.
Líbily se mi reakce lidí na články s tématem lidé z pomníku 2. světové války. Na Suchdole o nich málokdo věděl. Soukromě snad, ale nikde se o tom moc nemluvilo.
- Co je z dějin Suchdola ještě málo známé?
Naproti škole, na rohu Roztocké a Suchdolské ulice, stál kovový křížek. Také se tam říkalo U křížku. Ten byl zřízen jako vzpomínka na bitvu se Švédy v roce 1648. Bitva se odehrávala o kus dál a oběti pohřbili do společných hrobů. Ty byly tam, kde je dneska Alšův pomník. A dali na to místo dřevěný křížek. Později byl přemístěn přes školu. Jeden dřívější starosta ho nechal vyměnit za kovový. Na mnoha fotografiích je tento křížek vidět. Křížek pak dali do šrotu, když dělali autobusovou zastávku. To je škoda. Měl se určitě zachovat.
Pomník Mikoláše Alše na místě, kde byly původně hromadné hroby padlých v bitvě se Švédy z roku 1648.
Foto František Cinger
- Popisujete osmnáct suchdolských hospod, kováře, cukráře, řemesla, které tu už nejsou. Jak je složité shánět fotky řemesel?
Některé informace byly v knihách, o kterých jsem mluvil, nebo v kronikách, to pokaždé cituji zdroj. Pak se něco objeví od starších pamětníků.
Jak říkám, když dostaneme fotografie od místních, tak se s nimi dohodneme na zveřejnění. Nebo je stáhnu z internetu, ale to vždy uvedu zdroj.
Kovárna byla proti vůbec první hospodě zvané Na Chumberku, později spíš známé jako U Urbanů. Byla na důležité cestě směrem na Prahu. Jako první majitel se uvádí roku 1713 Václav Trautman. V roce 1818 přišla ze Žalova na kovárnu rodina Daňkovských. Bylo tragické, když si v roce 1890 nájemce dvora pan Alexandr Brandejs zřídil vlastní kovárnu. Tehdejší majitel pan František Daňkovský tím ztratil většinu práce a spáchal sebevraždu.
S historií je spojeno plno životních příběhů. Celá práce se stránkami se rozjela do té míry, že jsem na to už sám nestačil. Můžu říci, že denně na tom strávím minimálně tři hodiny, i víc. Tak jsem pozval ke spolupráci dva kolegy, kteří mají stejný zájem, pana Bohumila Sommera a Františka Černého. A spolupráce přináší ovoce.
- Mrzí vás při této práci snad něco?
Mrzí mě, že někdy lidé využívají fotografie, aniž by uvedli zdroj a autora. Člověk s tím počítá, že se stránky zkopírují. Ale namíchlo mě, že neuvádějí zdroj.
Je to otázka důvěry k lidem, kteří nám to poskytli. S nimi se domluvíme, že je můžeme použít.
Najednou jsem viděl vlastní upravené fotografie, které mi daly dost práce. Vymyslel jsem si například, že dám dohromady stejná místa v různých dobách. Barák třeba z roku 1910 a jak vypadá dneska. Dalo to dost práce, a najednou se to použilo na facebooku.
Uvedení zdroje je přinejmenším věc slušnosti. Tak na fotky po dohodě s poskytovateli dávám vodoznak Historie Suchdola. Smyslem toho všeho je vlastně propagace těchto stránek. Chceme tím upozornit na tytu stránky a povzbudit ke spolupráci v doplňování obsahu.
Ulice Do vrchu v době 2. světové války a v roce 2014. Foto poskytli M. Černý a J. Jánský.
- A nakonec, máte nějaký sen, týkající se práce? Kdysi jsem mluvil se starostou panem Václavem Čížkem, který měl vizi, že se podaří opravit Brandejsův statek s původní věžičkou. Ta žije už jen na fotkách. Co vy?
Vzhledem ke stránkám? Jejím smyslem je, aby se co nejvíc lidí do naší práce zapojilo a půjčovali nám dokumenty, fotografie. Když chodím po obci, tak si často říkám, že třeba tady v tom domě mohou ležet krásné staré fotografie, dokumenty, které by mohli vidět i další lidé. Tak se člověk snaží někoho oslovit. A udržet paměť místa, kde žijeme.
A také aby v tom někdo dál pokračoval. I když se v pozdější době objeví jistě i jiné metody medializace. To se týká hlavně mladých lidí, aby se o to zajímali a uchovávali vzpomínky. Je to často naprosto osobní věc, jistě se někdo stydí, nechce atd. My neuvádíme důvěrné osobní záležitosti, i když někteří lidé s tím souhlasí. Zkrátka aby stránky pokračovaly. Aby se to všechno rozvíjelo směrem, který veřejnost obohatí.
Portrétní foto: Violka Vavříková