Slovo Suchdolských novin ke 4. adventu

Veronika Žilková: Milý Ježíšku, už mě štveš! 

Milý Ježíšku, moc se omlouvám, ale už mě vážně štveš. Proč máš už tolik let všechny plody mé práce, odříkání a shánění slíznout ty?! Fakt promiň, ale je to nespravedlivé. Děti Ti píšou dopisy plné přání, která jim za Tebe musíme plnit my všichni dospělí!

Chápu, jsi malý a chudý. Ale je to vůči nám dospělým nespravedlivé. Děti chtějí k Vánocům kdejakou blbost, kterou jim nabízejí v pěkné a poutavé televizní reklamě. Ty si lítáš „jen Bůh ví kde“, a já tu blbost za Tebe musím shánět. Kdyby jen to, já na ni musím i vydělat a odřeknout si něco, co bych si za ty peníze třeba koupila já. Děti si s tím nesmyslem budou hrát jen chvilku, a i kdyby si s ním chtěly pohrát déle, stejně jim nevydrží. Je to totiž šunt z reklamy, co stojí spoustu peněz a hned se rozbije.

Když malým dětem po dobrém i po zlém vysvětluji, že elektronického psa nepotřebují, když mají dva živé a ani těch si moc nevšímají, spustí křik: „Jsi zlá máma, napíšu Ježíškovi, ten je hodný a donese mi, co budu chtít!“

Mám chuť zařvat: „Prdlajs hodný, ten elektronický dárek ti přinese tvá zlá máma, protože tě má ráda, i když řveš a zlobíš! A ten tvůj hodný Ježíšek možná ani neexistuje! A i kdyby existoval, žádné dárky nenosí!!!

No jo, ale neřeknu. Přece dítěti nezkazím kouzlo Vánoc pravdou. Jednou se ji stejně dozví, ale proč už letos, a navíc ve vzteku ode mě?

S dárky jsou vůbec problémy. Malé děti chtějí hračky, velké chtějí už určité věci. Ale… Zkuste se trefit do jejich vkusu! Když se o to pokusíte, uvidíte u rozbaleného dárku trochu otrávené obličeje: „Hezký, no…, ale ten šedivý svetr je jinak šedivý; tričko černé, ano, ale s jiným nápisem; tuhle knihu už jsem četl a voňavka mi voní, skoro jako…, fakt moc děkuju…“

Vyzkoušela jsem různé varianty dávání dárků. Jedny Vánoce se dávaly jen vlastnoručně vyrobené dárky. Fajn, ale nebylo to ono. Další se dávaly peníze. Fajn, ale taky to nebylo ono. Pak jsem jedny Vánoce rozdala peníze už před Štědrým dnem, a jako překvapení bylo to, co si za ně děti sami koupily a zabalily.

Fajn, ale překvapená jsem byla jen já, a oni už ne.

U některých dárků jsem totiž pochybovala o tom, zda opravdu všechny peníze stálo jedno jediné CD. Vypadalo to spíš, že část peněz někde rozházely s kamarády na předvánočním večírku, a pak, „aby máma neřvala“, koupili jedno, „fakt šíleně drahé“ CD. A já přece nebudu pod stromečkem kontrolovat puberťákům účtenky! Takže se ani tento typ obdarovávání neosvědčil.

Nevím. Jak udělat překvapení a přesně se trefit? Jde to vůbec?

Zlaté časy staročeských Vánoc! Od maminky dostaly naleštěné jablíčko, od tatínka pohlazení a dědeček? Dědeček, koleda, dal jim oříšek nebo dva.

Děkujeme výrobcům všeho možného, děkujeme době spotřebních předmětů a nesmyslných blbostí za zkažené Vánoce. Jak by nám všem bylo hej bez shánění dárků!

Hej, hej, koleda!

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna