Do nového roku s Vladimírem Renčínem

Člověk se nesmí brát až zas tak vážně. Snad i proto se redakce Suchdolských novin rozhodla přivítat Silvestr 2015 a Nový rok 2016 kresbami, nebo snad filozofickými úvahami?, Vladimíre Renčína.

Muže, který se narodil 6. prosince 1941 a jenž se právě před padesáti lety stal profesionálním výtvarníkem. V průběhu let jsem se ho mohl zeptat na řadu věcí, které se do kresby těžko vtěsnají. Tak vše vezměme jako pozdrav i jako moudrost člověka vidícího víc, než kdo jiný.

Repro z knihy Vladimír Renčín: Z dějin národa českého

■ Připomínal jste mi Jana Wericha, že boj s lidskou blbostí se nedá nikdy vyhrát, ale musíte se zúčastnit, že to je něco jako olympijské heslo pana Coubertina.

A to dodnes zůstalo pravdou. Když mi před mnoha lety křtil knihu In vino veritas můj přítel Miroslav Horníček, docela jsme si na tohle téma notovali. Bohužel to ale bylo naše poslední setkání. Vladimír Komárek v předmluvě k jedné mojí knize zase napsal: „To je ta ošidnost hodnot. Proč někdy považujeme legraci za něco méně hodnotného, a přitom ji stále hledáme? Život je stále složitější a stresů přibývá. Čím víc narážíme na stěnu hlouposti, tím víc potřebujeme satiry.“

Vladimír Renčín: Husité, husáci a my

■ Také jste mi řekl, že jestliže si člověk „připustí jen rány osudu, jak by se mohlo z vašich sarkastických postřehů zdát, tak opravdu neprožívá nic jiného“. Člověk z nadhledu sedmdesátky však sebe i okolí asi vidí jinak než „aktivní, asertivní, ambiciózní“ řekněme dvacátník, třicátník…

Snad jsem měl nad sebou i nad dobou vždycky určitý nadhled, jinak bych asi nemohl pracovat. František Nepil mi kdysi dávno napsal, jak je rád, že se narodil do zlatého věku českého humoru. Obávám se, že dnes by si společně se mnou uvědomil, že humor má u nás to nejlepší už za sebou. Samozřejmě pokud neberete například některé prvky naší politiky jako čistou grotesku.

Repro z knihy Vladimír Renčín: Z dějin národa českého