Rozsudek Městského soudu ve věci žaloby jedenácti MČ Prahy, obcí Středočeského kraje a fyzických osob proti Hl. městu Praze a Ředitelství silnic a dálnic ČR
Suchdolské noviny informovaly o rozhodnutí senátu Městského soudu v Praze ve věci žaloby jedenácti MČ Prahy, obcí Středočeského kraje a fyzických osob proti Hl. městu Praze a Ředitelství silnic a dálnic ČR na nezákonnost přijetí aktualizace Zásad územního rozvoje, který ji zamítl.
Šlo o trasování Pražského okruhu ve známé navrhované variantě J, předpokládající most přes Vltavu, tunel pod Suchdolem a zářez do prostoru za benzinovou pumpou směrem na vybudované už části okruhu.
Redakci se podařilo sehnat 130stánkové znění rozsudku, které je možné, s odstraněnými údaji fyzických osob, veřejnosti nabídnout. V rámci programu našich novin ho uvádíme v rubrice Dokumenty, v nímž budeme poskytovat široké veřejnosti dokumenty, projekty a studie týkající se Suchdola..
Vzhledem k tomu, že starosta MČ Praha-Suchdol ing. Petr Hejl (STAN/SOS) po skončení jednání řekl: „Hlavně nás mrzí, že nebyly posouzeny varianty. Kde jinde by měly být posouzeny, než v přípravě zásad územního rozvoje,“ a dodal, že to je jeden z důvodů, proč žalobci pravděpodobně využijí mimořádného opravného prostředku a kasační stížnost podají, vybírá redakce formulace žalobných bodů, stanovisko odpůrce i rozhodnutí soudu v této otázce.
Celé znění rozsudku si lze přečíst v přiloženém dokladu ve formátu pdf.
5. INVARIANTNÍ NÁVRH AZÚR V POŽADAVCÍCH ŽALOBCŮ
Navrhovatelé namítli, že právní předpisy, požadavky Ministerstva životního prostředí i judikatura dovozují povinnost plánovat a hodnotit záměry ve variantách. Navrhovatelé poukázali na ustanovení § 37 odst. 1 stavebního zákona, ustanovení § 10i odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a § 38 odst. 2 stavebního zákona, z nichž podle navrhovatelů plyne, že VVURÚ se zpracovávají k návrhu zásad územního rozvoje (nebo jejich aktualizace). Jinými slovy, vyhodnocovat na udržitelný rozvoj území se mají právě zásady územního rozvoje, v daném případě AZÚR. Ke Zprávě o uplatňování ZÚR Praha vzneslo přitom odpůrce Ministerstvo životního prostředí požadavek, aby při novém vymezování ploch a koridorů v maximální možné míře byla prověřována řešení ve variantách nebo alternativách a tyto varianty nebo alternativy následně byly náležitě vyhodnoceny a porovnány. V případě variantního řešení záměru pak měly být vyhodnoceny všechny dostupné varianty v aktualizovaných ZÚR hl. m. Prahy z hlediska jejich přípustnosti (přípustné, podmíněně přípustné, nepřípustné) se zájmy ochrany přírody.
BEZ POSOUZENÍ JEDNOTLIVÝCH VARIANT NENÍ MOŽNÉ URČIT NEJŠETRNĚJŠÍ MOŽNÝ A NEDISKRIMINAČNÍ ZPŮSOB
Pokud jde o judikaturu, navrhovatelé poukázali na to, že každý záměr vymezovaný v zásadách územního rozvoje musí být hodnocen z hlediska potřebnosti, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120; při přezkumu opatření obecné povahy je nutné zkoumat, zda způsob provedení opatření má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody, zda je provedeno nejšetrnějším možným a nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. Bez posouzení jednotlivých variant není přitom možné určit, že záměr je vymezen právě nejšetrnějším možným a nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a že je potřebný, reálný, účelný a proveditelný ve smyslu dle požadavků usnesení Ústavního soudu čj. Pl. ÚS 5/10 ze dne 2. 11. 2010. Navrhovatelé poukázali též na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8Ao 2/2010670 ze dne 10. května 2010 k obdobné problematice (vymezení trasy SOKP).
Podle navrhovatelů je posuzování variant vyžadováno i v případě soustavy NATURA 2000, které upravuje zákon o ochraně přírody a krajiny a směrnice o stanovištích (Směrnice Rady č. 92/43/EHS z 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin).
Navrhovatelé poukázali rovněž na to, že požadavek na variantní prověření trasy SOKP vznesla i celá řada městských částí, velkou část Regionální varianty SOKP zakotvily i Zásady územního rozvoje Středočeského kraje.
Odpůrce však požadavek na variantní řešení nerespektoval, AZÚR je zpracována invariantně. Ve VVURÚ je však část dopravní infrastruktury, konkrétně vedení trasy Pražského okruhu (SOKP), posuzována ve variantách. To navrhovatelé považují za rozporné s požadavky stavebního zákona a požadavky Ministerstva životního prostředí. Navrhovatelé dále namítají, že odpůrce ve Zprávě o uplatňování zásad územního rozvoje požadoval doplnění částí koridoru SOKP zrušených rozsudkem NSS bez řádného prověření záměru ve smyslu §187 odst. 2 stavebního zákona a rozhodl o převzetí tzv. „stabilizované“ trasy z Územního plánu vyššího územního celku Pražský region a Územního plánu hlavního města Prahy. Odpůrce nezohlednil a vypořádal přitom skutečnosti, které nastaly po schválení těchto územních plánů. V roce 2002 bylo vydáno stanovisko Ministerstva životního prostředí k dokumentaci EIA, které v severozápadní části hodnotilo trasu požadovanou odpůrcem jako podmíněně přípustnou v případě, že nelze z objektivních důvodů realizovat v té době tzv. „severní“ variantu Ss. V této souvislosti navrhovatelé upozorňují na skutečnost, že u záměru na rozšíření letiště jsou naopak závěry procesu EIA respektovány, a to až ve formě doslovného převzetí závěrů EIA do výroku napadeného OOP. Územní plán vyššího územního celku Pražský region schválený 18. 12. 2006 řádně nenavrhl a neprověřil severní variantu, její reálnost, náklady a vlivy na životní prostředí a obyvatele. Dílčí argumentace pořizovatele se omezila zejména na konstatování, že severní varianta není v územních plánech obcí a hlavně na nemožnost vést trasu kolem Ústavu jaderného výzkumu Řež z důvodu jaderné bezpečnosti. Po schválení ÚP VÚC PR v roce 2007 zpracovalo Ministerstvo dopravy studii, která prokázala možnost variantního řešení trasy v severní části SOKP s tím, že trasu SOKP lze v prostoru Ústavu jaderného výzkumu Řež realizovat (kladné vyjádření SÚJB č. j. 22267/2007/OSK/tkad ze dne 20. srpna 2007).
ZÁMĚR MÁ DLE ZÁVĚRŮ ŽALOBCŮ MINIMÁLNĚ MÍRNÝ NEGATIVNÍ VLIV NA OBLAST EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITY KAŇON VLTAVY U SEDLCE
V roce 2009 byla vyhlášena oblast Evropsky významné lokality Kaňon Vltavy u Sedlce, záměr má dle závěrů odpůrce na tuto oblast minimálně mírný negativní vliv. Vyhlášení této EVL, účelově a nesprávně rozdělené v zájmu trasy SOKP, zvyšuje technickou i finanční náročnost této prosazované varianty. Pokud odpůrce v minulosti argumentoval náklady vynaloženými na přípravu schválené trasy, podle navrhovatelů alternativní varianta je podstatně levnější, a to v řádu miliard Kč. Pokud odpůrce odkazuje na časové zdržení při přípravě staveb, navrhovatelé namítají, že některé části SOKP jsou i z hlediska schválené sektorové strategie budování dálniční sítě plánovány realizovat po roce 2024. Stanovisko EIA, které doporučilo z pohledu dlouhodobé ochrany životního prostředí severní variantu Ss (Regionální), je známé již od roku 2002. Přesto dosud nebyla řádně posouzena alternativní varianta, a nebyly tak vyvráceny argumenty o její ekonomické výhodnosti a menší zátěži pro životní prostředí i zdraví obyvatel. Dále navrhovatelé namítli, že vymezení SOKP v Politice územního rozvoje nevylučuje jinou variantu trasy SOKP a došlo ke změně podmínek v území i v dopravě. Došlo k nárůstu nákladní i osobní silniční dopravy, rozšíření obytných oblastí, kumulaci záměrů v území, atp.
Odpůrce tedy měl již dlouhou dobu k dispozici kromě připomínek navrhovatelů i věcné důvody pro rovnocenné a objektivní posouzení a případné vyloučení jiných reálných variant trasy SOKP, přesto tak neučinil a pouze se při vypořádání připomínek ke Zprávě o uplatňování zásad územního rozvoje formálně odvolal na rozsudek Nejvyššího správního soudu. Navrhovatelé tvrdí, že s ohledem na celkovou situaci přípravy SOKP v kombinaci s dopady plánovaného rozšíření letiště v Praze-Ruzyni a objektivní změny v území od doby schválení Územního plánu hl. m. Prahy a Územního plánu vyššího územního celku Pražský region nebylo invariantní zadání trasy SOKP odpůrcem řádně odůvodněno. Z důvodu nedostatečného odůvodnění invariantního návrhu nelze proto použít ani rozsudek NSS čj. 7 Ao 7/2010 – 148 ze dne 27. 1. 2011, jak činí odpůrce ve vyhodnocení připomínek. Tento rozsudek totiž invariantnost podmiňuje řádným odůvodněním.
Postup odpůrce, kdy návrh AZÚR je zpracován invariantně a do VVURÚ je dodatečně „dopracováno“ prověření Regionální varianty SOKP, navrhovatelé považují za nezákonný, neboť není přijatelné, aby rozsah VVURÚ nekorespondoval s rozsahem samotného AZÚR, tedy aby VVURÚ dodatečně prověřovalo (vyhodnocovalo) určitý záměr ve variantách (aniž by variantně byl zpracován i samotný návrh AZÚR) a aby přímo ve VVURÚ bylo rozhodnuto o tom, která varianta je vhodnější. Takové „prověření variant“ je obcházením požadavku na variantní vyhodnocení tohoto problémového záměru, a to bez reálného vyhodnocení a alespoň teoretické možnosti alternativní varianty na úspěch. Navíc, o „výsledku“ takto provedeného „prověření variant“ v rozporu s požadavkem stavebního zákona rozhoduje zpracovatel VVURÚ, nikoliv orgán schvalující AZÚR.
VYJÁDŘENÍ ODPŮRCE AD 5.
Odpůrce k argumentaci navrhovatelů uvedl, že požadavek zákona na variabilitu zásad není mandatorní, stejně jako požadavek Ministerstva životního prostředí je omezen na situace, kde variabilita má smysl. Co se týče požadavku Ministerstva životního prostředí, ten byl zcela obecný a týkal se zásad jako celku a obsahoval rovněž limitní klauzuli vyjádřenou slovy „v maximální možné míře“. Obecný požadavek nelze rozhodně vykládat tak, že všechny záměry, které v zásadách jsou, musí mít vedle nulové varianty (nepřijetí záměru) minimálně dvě další aktivní varianty. V tomto případě za respektování požadavku „v maximální možné míře“ nebyl tento závazek porušen.
V PRAZE MÁ MNOHO ZÁMĚRŮ POUZE JEDINÉ MOŽNÉ ŘEŠENÍ
Skutečnost, že území Prahy je několik set let osídleno a stále intenzivně poslední století dosidlováno, vede k tomu, že mnoho záměrů má pouze jediné možné řešení a konkuruje mu tak pouze neřešení. Ministerstvo životního prostředí, které poté mohlo vyjádřit své stanovisko v rámci společného jednání, mohlo vznést připomínku podle § 37 odst. 3 stavebního zákona nebo vznést námitky podle § 39 stavebního zákona, skutečnost, že okruh je koncipován v zásadách v jedné aktivní variantě, nijak nerozporovalo a skutečnost, že je zde jediná aktivní varianta, nijak nekomentovalo.
Pokud odpůrce uvádí, že část tzv. regionální varianty vymezily zásady územního rozvoje Středočeského kraje, neodpovídá toto tvrzení podle odpůrce skutečnosti. Zásady územního rozvoje Středočeského kraje vymezily koridor pro tzv. aglomerační okruh, což je silnice II. třídy a nikoliv okruh. Značné části pak byly v případě některých úseků aglomeračního okruhu soudně napadeny a zrušeny. Graficky jsou rozdíly mezi koridory Pražského okruhu, tzv. regionální varianty, a aglomeračního okruhu vidět na schématu v odůvodnění kapitola 5.1.2.1 strana 77.
NEBYLY SHLEDÁNY DŮVODY, PROČ OPUSTIT KORIDOR, DO KTERÉHO BYLO INVESTOVÁNO MNOHO PROSTŘEDKŮ VEŘEJNOU SPRÁVOU (NA PROJEKČNÍ PŘÍPRAVU) A JEDNALO BY SE O FUNKČNĚ HORŠÍ ŘEŠENÍ
Otázka posouzení variant je podle odpůrce navíc otázka, kterou je možné řešit v jakékoliv fázi pořizování územně plánovací dokumentace. Pokud je variabilita testována ve fázi přípravy návrhu a jako taková vyloučena, není na závadu, pokud neuskutečnitelná varianta není formálně navržena jako možná. V odůvodnění napadeného opatření obecné povahy je uvedeno, že v rámci zpracování aktualizace byl prověřován námět na tzv. regionální variantu okruhu. Avšak návrh aktualizace byl po prověření předložen jako invariantní, protože nebyly shledány důvody, proč opustit koridor, do kterého jednak bylo investováno mnoho prostředků veřejnou správou (na projekční přípravu) a jednak by se pro Prahu jednalo o funkčně horší řešení. Silniční okruh kolem odpůrce je dopravní stavbou, která je již v některých úsecích realizována, vůči městu – odpůrci plní více funkcí, z nichž odvedení tranzitní dopravy představuje pouze dílčí část. Okruh bude rozvádět též vnější zdrojovou a cílovou dopravu hlavního města a měl by umožnit též realizaci některých vnitroměstských dopravních vztahů mezi okrajovými částmi odpůrce. Jeho oddálení do regionu by znamenalo ztrátu významné části těchto funkcí a vedlo by k většímu přetížení komunikací v silně urbanizovaném území odpůrce, kde navíc kvalita ovzduší i hluková situace je nepříznivá.
Z provozního hlediska je trasa v koridoru okruhu navrženém v aktualizaci č. 1 zásad odpůrce v porovnání s „regionální variantu“ příznivější, protože umožňuje převést po obvodě města dopravní vztahy, které by se oddálením okruhu od odpůrce realizovaly po místní, dopravou značně přetížené komunikační síti ve vnitřní části odpůrce. S oddalováním trasy atraktivita komunikace pro tyto vztahy rapidně klesá.
Z kartogramů intenzit dopravy vyplývá, že vedení trasy okruhu v oddálené poloze, na území Středočeského kraje, by vedlo k jeho nižší atraktivitě, a tím většímu zatížení obyvatel na území odpůrce, kde nejsou již jiné možnosti, jak účinně řešit dopravní situaci bez regulace, která bude možná teprve vybudováním účinného okruhu.
Pokud navrhovatelé poukazují na to, že zadání invariantní trasy nebylo zdůvodněno, odpůrce tento názor nesdílí. Odůvodnění okruhu kolem odpůrce čítá takřka 17 stran (strany odůvodnění 64-81; kapitola 5.1.2.1.). Zde jsou rozebrány všechny aspekty vedoucí k návrhu daného koridoru Pražského okruhu se zohledněním výtek Nejvyššího správního soudu v rozsudcích vztahujících se k zásadám odpůrce. V odůvodnění jsou i popsány důvody, proč nebyla volena a prosazována tzv. regionální varianta. Jinými slovy popis práce s touto variantou a její vyloučení je v napadeném opatření obecné povahy popsán a odůvodněn. Materiálně vzato byla regionální varianta prověřena a shledána jako nepoužitelnou, přičemž tento proces je transparentní. Pokud by tato varianta byla předložena jako možná varianta v zásadách, tak by to na věci nic neměnilo, protože odpůrce není oprávněn o této variantě rozhodovat.
STŘEDOČESKÝ KRAJ TRASOVÁNÍ NIKDY NEUDĚLAL A NIKDY K TOMU NEMĚL ANI NAKROČENO
Vedení tzv. regionální varianty by muselo proběhnout za souhlasu Středočeského kraje, který by ji musel na svém území trasovat. Středočeský kraj to nikdy neudělal a nikdy k tomu neměl ani nakročeno. I kdyby odpůrce dospěl k závěru, že regionální varianta je z nějakého důvodu možná a chtěl by s ní pracovat jako s jedinou možnou nebo jako s další variantou, neměl by k dispozici právní nástroj, kterým by mohl nutit Středočeský kraj s touto variantou pracovat.
Poslední územně plánovací dokument, který platil pro obě území – Středočeského kraje i odpůrce, byl Územní plán velkého územního celku pražského regionu z roku 2006. Ten stabilizoval trasu v jedné variantě, a to v té, která je nyní v napadeném opatření obecné povahy. Tento dokument byl normativní a závazný pro obě území. Platné právo přitom předpokládá, že pořizování zásad naváže na tyto dokumenty plynule, a to podle ust. § 187 odst. 2 stavebního zákona. Převzetí ustálené varianty ze závazného dokumentu podle zákona se tedy odpůrci nejeví jako nezákonné. Skutečnost, že regionální varianta nebyla v dokumentaci uvedena, má taktéž svůj normativní význam, protože i tato skutečnost byla pro odpůrce a jeho pořizovatele závazná, stejně jako pro Středočeský kraj. Z formálního hlediska jsou sice nyní přezkoumávány zásady po prvé aktualizaci, nicméně trasování silničního okruhu bylo v prvním vydání zásad zrušeno pro formální nedostatky, takže současná konceptualizace zásad v rozsahu trasování okruhu je fakticky prvním přijímáním zásad pro danou otázku. V tomto směru je převzatí záměrů z plánu velkého územního celku jako logické a zcela v souladu se zákonem. K tomuto posouzení a volbě varianty již došlo při přijímání územního plánu velkého územního celku Pražského regionu, který byl schválen zastupitelstvem Středočeského kraje. Při pořizování územního plánu velkého územního celku Pražského regionu, jenž je funkčním předchůdcem zásad územního rozvoje tohoto regionu, byly tedy obě varianty hodnoceny a jedna z nich byla vyhodnocena jako optimální.
Dalším důvodem současné nemožnosti použití varianty „Ss“ je i skutečnost, že poté co byla v územním plánu velkého územního celku Pražského regionu přijata varianta „J“, tak následná stavební činnost v tomto regionu nadále vylučuje trasování podle varianty „Ss“. Tato varianty je tedy nyní již fakticky nemožná. Posouzení variant, které se zásadně provádí jako posouzení variant možných, tedy není již možné. V době, kdy bylo možné, bylo provedeno. Odpůrce připomíná, že veškeré podmínky k této variantě se vztahující pak plní či bude plnit.
Pokud navrhovatelé vyčítají odpůrci, že vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území obsahuje i posouzení varianty regionální, ačkoliv zásady jako takové nikoliv, odpůrce uvádí, že vyhodnocení vlivů je především informativní dokument. Odpůrce má za to, že žádná informace navíc nemůže založit nezákonnost dokumentu. Posouzení regionální varianty mohlo být podkladem pro zastupitelstvo, které nemuselo dokument přijmout a mohlo trvat na jiném postupu a pověřit tím pořizovatele, což se ovšem nestalo. Posouzení regionální varianty slouží i jako ověření (či vyvrácení) předchozího kroku vyloučení regionální varianty v procesu pořizování, což nemůže být na závadu zákonnosti. Nelze ani opomenout skutečnost, že posouzení tzv. regionální varianty navazuje na předchozí požadavky navrhovatelů v jiných řízeních a je vstřícným krokem, kterým pořizovatela zpracovatel usiluje o vyhodnocení varianty, o kterou politicky navrhovatelé usilují.
ROZHODNUTÍ MĚSTSKÉHO SOUDU
AD 5. INVARIANTNÍ NÁVRH AZÚR
Tento návrhový bod se týká patrně nejzásadnější výhrady navrhovatelů, a to je absence předložení návrhu AZÚR ve variantním řešení. K této námitce je třeba předně zásadně přisvědčit odpůrci v tom, že ani z navrhovateli odkazovaných ustanovení právních předpisů, ani z judikatury nelze dovodit nutnost zpracování návrhu ZÚR (resp. AZÚR) ve variantách, a to ani obecně, ani v konkrétním posuzovaném případě.
STAVEBNÍ ZÁKON VARIANTNOST NEVYŽADUJE
Ustanovení § 38 odst. 2 stavebního zákona, na něž navrhovatelé poukazují, toliko stanoví, že pokud návrh ZÚR obsahuje varianty řešení, navrhne krajský úřad na základě projednání návrhu a VVURÚ zastupitelstvo kraje nejvhodnější varianty. Již z dikce tohoto ustanovení (je uvozeno slovem „pokud“) je tedy zřejmé, že stavební zákon počítá s tím, a to spíše jako s obvyklým případem, že návrh ZÚR bude předkládán jako invariantní.
Pokud jde o ustanovení § 10i odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, to předpokládá, že Ministerstvo životního prostředí nebo orgán kraje v souvislosti s budoucím postupem podle § 10g zákona o posuzování vlivů ve spojení s § 37 odst. 7 zákona stavebního při pořizování politiky územního rozvoje, zásad územního rozvoje a územního plánu stanoví podrobnější požadavky na obsah a rozsah vyhodnocení vlivů na životní prostředí včetně návrhu zpracování možných variant řešení. Tento požadavek tedy směřuje primárně k obsahu VVURÚ, neboť teprve jeho součástí je podle přílohy č. 5 vyhlášky č. 500/2006 Sb. vyhodnocení vlivů na životní prostředí, nikoliv k samotnému návrhu ZÚR. Nicméně lze připustit, že na základě stanoviska podle zákonao posuzování vlivů by mohla vyvstat nutnost zpracovat návrh ZÚR variantně. Navrhovatelé však takovou skutečnost nenamítají.
POLITIKA ÚZEMNÍHO ROZVOJE A ÚZEMNĚ PLÁNOVACÍ DOKUMENTACE SE POSUZUJÍ PODLE ZVLÁŠTNÍHO PRÁVNÍHO PŘEDPISU
Jestliže navrhovatelé zmiňují nutnost posuzování variant v případě soustavy NATURA, je třeba poukázat na to, že nutnost zpracování variant řešení je podmíněna existencí podmínek podle § 45i odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle těchto ustanovení platí, že ten, kdo zamýšlí pořídit koncepci nebo uskutečnit záměr uvedený v § 45h odst. 1 zákona, je povinen návrh koncepce nebo záměru předložit orgánu ochrany přírody ke stanovisku, zda může mít samostatně nebo ve spojení s jinými koncepcemi nebo záměry významný vliv na příznivý stav předmětu ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. Orgán ochrany přírody vydá odůvodněné stanovisko do 30 dnů ode dne doručení žádosti. V případě politiky územního rozvoje a územně plánovací dokumentace se předkládá zpráva o jejím uplatňování nebo její zadání. Jestliže orgán ochrany přírody svým stanoviskem významný vliv podle § 45h odst. 1 nevyloučí, musí být daná koncepce nebo záměr předmětem posouzení podle tohoto ustanovení a zvláštních právních předpisů. Nelze-li vyloučit negativní vliv koncepce nebo záměru na takové území, musí předkladatel zpracovat varianty řešení, jejichž cílem je negativní vliv na území vyloučit nebo v případě, že vyloučení není možné, alespoň zmírnit. Politika územního rozvoje a územně plánovací dokumentace se posuzují podle zvláštního právního předpisu. Navrhovatelé, pokud jde o splnění těchto podmínek, neuvádějí v tomto návrhovém bodu nic bližšího, resp. netvrdí, že splněny byly. V této rovině obecnosti tvrzení tak jejich námitka nemůže obstát. Bližší argumentace týkající se této problematiky je obsažena v návrhovém bodu 17, na nějž soud odkazuje, a to zejména pokud jde o aplikaci samotného ustanovení § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny. V souvislosti s obsahem této námitky je třeba odmítnout poukaz navrhovatelů na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010644, neboť tento rozsudek se zabýval primárně otázkou, zda v případě Zásad územního rozvoje hlavního města Prahy (tedy ZÚR před vydáním AZÚR), byl návrh ZÚR posouzen z hlediska dopadů na všechny evropsky významné lokality, které se na území odpůrce nacházejí. Principiálně šlo o spor týkající se nezahrnutí jedné z evropsky významných lokalit, která byla v důsledku novelizace nařízení vlády č. 132/2005 Sb. v průběhu procesu pořizování ZÚR teprve vyhlášena. Pouze nad rámec potřebného odůvodnění pak Nejvyšší správní soud rozebral podmínky § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny a výslovně konstatoval, že „byloli by v posuzované věci provedeno posouzení vlivů ZÚR i ve vztahu k opomenuté evropsky významné lokalitě Kaňov Vltavy u Sedlce a byl shledán možný negativní vliv na tuto lokalitu, musely by být hledány varianty bez negativního vlivu“. Tento rozsudek tedy neříká ve vztahu k variantnosti řešení ZÚR nic jiného, než samotný zákon, jak byl výše konstatován.
Pokud jde o navrhovateli zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2011, č. j. 7 Ao 7/2010 – 133, ani z něj nelze dovodit principiální nutnost, aby návrh AZÚR byl, pokud jde o vedení SOKP, předložen ve variantách. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku předně zdůraznil, že „smyslem přezkumného řízení Nejvyšším správním soudem není určení nejvhodnějšího způsobu využití konkrétní plochy. Totéž platí i pro řešení otázky variant umístění koridoru SOKP. Nejvyšší správní soud přikládá shodně s odpůrcem zásadní význam kontinuitě územního plánování, principům právní jistoty a legitimního očekávání. Zároveň však nelze znemožnit revizi existujícího stavu, která je vyvolána novou právní úpravou. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2006 bylo rozhodnutí o pořízení územně plánovací dokumentace plně v kompetenci orgánu, který byl příslušný k jejímu schválení. Současná právní úprava naopak stanoví povinnost pořídit ZÚR, a to nejpozději do 5 let ode dne nabytí účinnosti stavebního zákona. Uplynutím této lhůty pozbývají platnosti územní plány velkých územních celků.
Území hl. m. Prahy a Středočeského kraje bylo společně řešeno naposledy v územním plánu rajonu Pražské-středočeské aglomerace z roku 1976, ve znění schválených změn a doplňků z roku 1986 a 1995. Protože ale tento územní plán nevyhovoval novým společensko ekonomických podmínkám po roce 1989, je nyní dané území řešeno jednak v územním plánu hl. m. Prahy (dále jen „ÚP hl. m. Prahy“), který byl schválen v roce 1999, a jednak v územním plánu velkého územního celku Pražského regionu (dále jen „ÚP VÚC Pražského regionu“), který byl schválen v roce 2006. Věcná koordinace obou územních plánů se realizovala na úrovni konceptů a v další fázi pak měla charakter konzultací. V současné době se pořizují ZÚR Středočeského kraje.
Jak správně uvedl odpůrce, ZÚR řeší shodné území jako ÚP hl. m. Prahy a obě dokumentace schvaluje tentýž orgán. Při zpracování ZÚR se proto vycházelo ze stabilizovaných řešení platného ÚP hl. m. Prahy a zároveň platného ÚP VÚC Pražského regionu z důvodu návaznosti na mimopražské území. Navrhovateli zmíněná varianta byla posuzována v rámci přípravy ÚP hl. m. Prahy a nakonec byla v r. 1999 schválena stávající trasa SOKP (trasa D), která byla stabilizována v r. 2006 i v ÚP VÚC Pražského regionu (na území Středočeského kraje).
ZÁSADY ÚZEMNÍHO ROZVOJE JSOU ZÁVAZNÉ PRO POŘIZOVÁNÍ A VYDÁVÁNÍ ÚZEMNÍHO POVOLENÍ (§ 36 ODST. 5 STAVEBNÍHO ZÁKONA) A NIKOLIV NAOPAK
V daném případě je však nutno vycházet z toho, že ZÚR jsou závazné pro pořizování a vydávání ÚP (§ 36 odst. 5 stavebního zákona) a nikoliv naopak. Právě v rámci pořizování ZÚR je totiž ještě reálně možné zabývat se efektivně variantami řešení. Proto do ZÚR nelze bez dalšího převzít variantu vedení SOKP, která byla schválena v ÚP hl. m. Prahy, ale ani naopak nelze na druhou stranu vyloučit, že v určitých situacích a za splnění zákonných podmínek bude v rámci pořizování ZÚR posuzována pouze jedna varianta určitého záměru. Tento postup však musí být v OOP řádně odůvodněn. V této souvislosti lze poukázat např. na ust. § 187 odst. 2 stavebního zákona.“
Klíčový závěr je obsažen v posledním citovaném odstavci, který však nelze posuzovat bez ohledu na odstavce předchozí. Nejvyšší správní soud totiž předně potvrdil nutnost zohlednit v ZÚR předchozí dosaženou úroveň územního plánování, nicméně při potvrzení této zásady s ohledem na hierarchizaci nástrojů územního plánování konstatoval, že konkrétní řešení (zde invariantní návrh SOKP) nelze odůvodňovat pouze odkazem na obsah nižších stupňů územně plánovací dokumentace. Zdůvodnění takového postupu se musí opírat, a to právě s ohledem na hierarchii nástrojů územního plánování a též na smysl ustanovení § 187 odst. 2 stavebního zákona, i o jiné důvody.
Odůvodnění AZÚR, jak již bylo uvedeno k předchozím návrhovým bodům, obsahuje komplexní odůvodnění, proč byla navržena toliko jedna varianta vedení SOKP, na str. 67 – 81, přičemž poukaz na stabilizaci navržené varianty v nižších stupních územně plánovací dokumentace (str. 67- 69) je pouze dílčím důvodem. V dalším odůvodnění se s relativně vysokou mírou podrobnosti, ale především logicky konzistentního způsobem rozvíjejí úvahy nad možnými jinými variantami a předkládají se věcné a argumenty podložené důvody, proč tyto varianty byly vyloučeny již ve fázi zpracování návrhu ZÚR. Požadavek na řádné odůvodnění, ve smyslu přezkoumatelného, logicky konzistentního odůvodnění, který vyplýval z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, je tedy naplněn. Pokud navrhovatelé vedou věcnou polemiku s tímto odůvodněním, zčásti (pokud jde o poukazy na hodnotící procesy EIA ve vztahu ke konkrétním dopravním stavbám zahrnutým v nižších stupních územně plánovací dokumentace), lze odkázat na odůvodnění ad 1. d., pokud jde o další věcné důvody pro možné stanovení variant, navrhovatelé poukazují na tytéž studie, které do svých úvah zahrnul i odpůrce, pouze je interpretují ve svůj prospěch. Odpůrce se těmito studiemi zabýval na str. 71 – 75 odůvodnění AZÚR, argumentaci ve prospěch jiných variant vypořádal. Znovu je zapotřebí zdůraznit, že posláním soudního přezkumu napadené AZÚR není stanovovat optimálnost konkrétního řešení, revidovat procesy, jež k tomuto řešení vedly, obecně vzato věcně nahrazovat vůli pořizovatele územně plánovací dokumentace. Je-li tedy námitka vedena v té rovině, že AZÚR trpí nezákonností proto, že její návrh byl předložen jako invariantní, nelze tuto námitku považovat za důvodnou, neboť navrhovatelé nepřednesli argumentaci, jež by takový závěr odůvodňovala.
Pokud pak jde o argumentaci naznačující, že by nezákonnost napadeného OOP mohla způsobit ta okolnost, že VVURÚ v dílčích aspektech možné varianty trasování SOKP hodnotí, a to proto, že jsou v této části s obsahem návrhu AZÚR, který hodnotí, v rozporu, jde podle názoru soudu o argumentaci zcela nepřípadnou. Vyjde-li soud z toho, že invariantnost návrhu řešení v AZÚR byla možná, přičemž navrhovatelé, jak bylo výše odůvodněno, nepřednesli takovou argumentaci, jež by postup odpůrce spočívající v předložení invariantního návrhu AZÚR vyloučila, pak bylo zásadně možné, aby se VVURÚ omezilo na hodnocení tohoto návrhu, tedy pouze jedné navržené konkrétní varianty trasování koridoru SOKP. Lze totiž plně souhlasit s navrhovateli v tom, že z ustanovení § 37 odst. 1 stavebního zákona plyne, že VVURÚ se pořizuje k návrhu ZÚR, a musí tedy respektovat jeho obsah. To však nemůže znamenat, že by VVURÚ trpělo nezákonností, pokud obsahuje i hodnocení jiných variant, jež nebyly v návrhu ZÚR předloženy. Ba právě naopak – na základě projednání návrhu ZÚR a jeho VVURÚ lze podle § 38 odst. 3 věty první stavebního zákona dospět k závěru, že zapotřebí pořídit nový návrh ZÚR. Za těchto okolností nemůže být na škodu, pokud VVURÚ hodnotí tedy i jiné varianty, než ty, jež byly v návrhu předloženy. Z povahy věci nemůže jít o jakékoliv obcházení zákona, jež naznačují navrhovatelé. Nadto VVURÚ, pokud jde o variantní hodnocení, důsledně hodnotí vedle varianty navrhované ZÚR pouze tzv. „nulovou“ variantu, což je toliko předpoklad zachování stávajícího stavu (tedy ponechání ZÚR v podobě před aktualizací). V pravém slova smyslu tedy nejde o alternativní variantu řešení, ale o referenční kritérium přínosnosti řešení voleného AZÚR.
Konečně pak lze poukázat na to, že výše uvedené závěry potvrdil ostatně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526, v němž konstatoval, že z relevantních právních předpisů „neplyne povinnost zpracovatele koncepce (zásad územního rozvoje) předložit k posouzení vlivů na životní prostředí variantní návrh koncepce (event. návrh koncepce obsahující variantní řešení jednotlivých ploch a koridorů). Povinnost zpracovat varianty návrhu koncepce (event. návrh koncepce řešící variantně jednotlivé plochy a koridory) a nechat posoudit jejich vliv na životní prostředí může být stanovena dotčeným orgánem na úseku posuzování vlivů na životní prostředí. V procesu pořizování zásad územního rozvoje se konkrétně jedná o požadavek dotčeného orgánu na vyhodnocení vlivů uplatňování zásad územního rozvoje na podmínky udržitelného rozvoje v území dle § 187 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006, který musí být převzat do zadání zásad územního rozvoje. Požadavek na zpracování návrhu zásad územního rozvoje ve variantách, a to ať již ve formě vícero variantních ucelených návrhů, nebo ve formě jediného návrhu obsahujícího variantní řešení jednotlivých ploch a koridorů, může být součástí schváleného zadání zásad územního rozvoje rovněž z podnětu samotného pořizovatele. Variantní návrh zásad územního rozvoje, event. návrh obsahující variantně řešené jednotlivé plochy a koridory se tedy zpracovává tehdy, jestliže tento požadavek obsahuje schválené zadání zásad.“ Ani jeden z těchto předpokladů však v daném případě naplněn nebyl.
(Mezititulky Suchdolské noviny.)
Komentářů ( 3 )