Symbolické trestání Ježíše Krista.

Slovo Suchdolských novin ke svátkům velikonočním 1

Bílá sobota a Boží hod velikonoční

Autorka: Alena Vondrušková

Po popeleční středě, Zeleném čtvrtku, Velkém pátku přichází o svátcích vánočních Bílá sobota. Suchdolské noviny k této výjimečné události, velikonoce (latinsky pascha, řecky πάσχα – pascha, hebrejsky פֶּסַח‎‎ pesach – přechod, přejití) jsou přece nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista, a u nás obecně přijímaným svátkem spojeným s vítáním příchodu jara, nabízejí se souhlasem autorky Aleny Vondruškové část její knihy Český lidový a církevní rok.

Kniha

Kniha Aleny Vondruškové

Bílá sobota

Svůj název získal tento den podle bílého oblečení katechumenů, kteří se po celou postní dobu připravovali na křest. Sobota byla posledním dnem půstu a nesla se ve znamení příprav na Kristovo zmrtvýchvstání.

Kostelní zvony se opět rozezněly, smělo se zpívat. Důležitou roli hrálo světlo a oheň. Svěcení ohně zavedla církev už v 8. století a nejspíš tak navázala na pohanské rituály (rozšířené hlavně u Germánů a Keltů).

Po slavnostní bohoslužbě se před kostely pálily ohně, nazývané Jidášovy ohně či pálení Jidáše. Lidé si z nich nosili domů uhlíky a z ohořelých dřívek vyráběli Jidášovy křížky do polí jako ochranu před kroupami či povodněmi, oharky se dávaly do základů nových domů, zastrčené za trámem měly stavení ochránit před požárem atd. Zároveň se od tohoto posvěceného ohně zapaloval paškál, velká svíce, která se pak opatrně odnesla do kostela, a věřící si od ní zapalovali své svíčky a jejich prostřednictvím si odnášeli tento posvěcený oheň domů.

Obřad svěcení ohně zahajoval slavnost Vzkříšení, která se rozšířila v celé střední Evropě v době baroka, i když nepatřila původně k liturgii dne.

Průvod věřících vyzvedl kříž z božího hrobu a slavnostně ho odnesl zpátky na hlavní oltář. Už někdy na počátku 18. století se tento jednoduchý úkon rozšířil a po vrácení kříže se konalo procesí ulicemi města. Kněz nesl monstranci s tělem Páně, nad ním nesli ministranti baldachýn, v průvodu se nosila socha nebo vyobrazení Ježíše Krista na znamení, že vstal z mrtvých.

Procesí organizovala městská rada spolu s cechy a různými zájmovými spolky. Stejně jako i u jiných procesí, která se konala v městských ulicích, bylo příležitostí pro obyvatele blýsknout se v parádních uniformách a drahých šatech.

Venkovanům to zase v 19. století umožňovalo vytáhnout z truhlic honosné lidové kroje. Proto mnozí pamětníci Vzkříšení popisovali jako módní přehlídky.

Na Hané se v některých obcích konala slavnost Ježíškových matiček, které představovaly svobodné dívky ve slavnostních krojích. Šly v procesí a nesly kříž nebo Kristovu sošku, ozdobenou květinami a věnečky.

Boží hod velikonoční

Podle evangelií vstal Kristus z mrtvých za svítání prvního dne v týdnu, nebo prvního dne po sobotě (podle židovského kalendáře byla sobota posledním dnem týdne).

Slavností Zmrtvýchvstání Páně, kdy se křesťané radují z Kristova vzkříšení, je tedy Velikonoční neděle (a všechny další neděle v roce, nazývané dny Páně). Mše jsou slavnostní a charakteristickou součástí obřadů je zpěv Aleluja, zapovězený po celou postní dobu.

Papež pronáší z balkonu svatopetrské baziliky tradiční požehnání Urbi et Orbi, tedy Městu (Římu) a světu.

Při dopoledních bohoslužbách se v kostele žehnají velikonoční pokrmy, které si lidé přinášejí z domova na talíři nebo v košíku (většinou beránek, mazanec, chléb, vejce, víno). Po mši se pak všichni odeberou na sváteční rodinný oběd, při němž si mezi sebe rozdělí jídlo z kostela.

Poměrně běžné bylo podarovat i domácí zvířata, kousek položit na pole či v zahradě, případně hodit do studny.

Svěcení potravin má velmi dlouhou tradici, první písemné zmínky se nacházejí už ve středověkých kodexech (odmítali to pouze husité, stejně jako celou řadu dalších církevních obřadů). Reálně však je ještě starší, protože podobné rituály znali již první křesťané.

Z konce 15. století se dochoval oficiální přípis z Prahy, který obsahuje 18 druhů potravin vhodných k požehnání. Byly mezi nimi slanina, různá masa, holoubata, ryby, chléb, koláče, vejce, mléko i med. Ve městech sloužily tyto potraviny často i jako dárky příbuzným a známým.

V některých regionech se na Velikonoční neděli pořádala procesí, obcházející pole s modlitbami za dobrou úrodu, přitom se do půdy zapichovaly křížky ze dřeva z Jidášova ohně. V oblastech osídlených Němci se jezdilo na koních, ozdobených květinami. Často také lidé vystupovali už v noci na kopce, aby pozorovali východ slunce, které podle jejich mínění tančí radostí. Ke zkrácení dlouhé chvíle rozdělávali ohně, zpívali a popíjeli kořalku, díky níž někteří podle dobových komentářů východ slunce nakonec zaspali.

Dochované zprávy o průběhu svátků pocházejí především z posledních dvou století, a proto poskytují obraz poklidných a důstojných oslav. Jenže ve středověku vypadal průběh velikonočních nedělí jinak. Tehdy se lidé jako v případě jiných oslav chovali bezprostředněji a mnohem hlučněji. Specialitou býval kdysi tzv. velikonoční smích (risus paschalis), který se rozléhal v kostelích na znamení radosti ze Vzkříšení. Tehdy se považoval za zbožný, a proto ho podněcovali sami kazatelé, když vyprávěli různé zábavné historky nebo žertovná podobenství, které u lidí vyvolávaly salvy smíchu.

O tom, že byl velikonoční smích velmi rozšířený, svědčí zákaz podobných praktik papežem Piem V. v 16. století.

Pašijové hry

Během Velikonoc se s oblibou hrávaly pašijové hry, které připomínaly poslední dny Kristova života a jeho zmrtvýchvstání. Nejstarší verze jsou známé už ze středověku, ale obdobím jejich největšího rozkvětu bylo baroko.

V době renesance se jednalo o celkem skromné žákovské hry, a takové byly ve venkovském prostředí i v době baroka. Souběžně s nimi však předváděli pašijové hry i žáci jezuitských kolejí. Byly určené pro vznešené hosty (od nichž se očekávaly milodary pro chod koleje). Divadelní pojetí jezuitských představení (nejen s pašijovými náměty) bylo velkolepé, hry měly nákladnou výpravu, desítky účinkujících a zpracování bylo vždy přísně naturalistické. Součástí hry bylo i procesí, v němž muži vláčeli těžké dřevěné kříže a mrskači s důtkami, napodobující středověké flagelanty, se navzájem šlehali do zad.

Ježíše, přivázaného na provazech, bili a nasazovali mu trnovou korunu, až opravdu krvácel. Tak popisuje pražské pašije z druhé poloviny 18. století Jan Jeník z Bratřic a kriticky dodává, že mnozí herci pak museli vyhledat lékařské ošetření.

Známou odpůrkyní podobných divadelních představení byla Marie Terezie a není divu, že později byly tyto hry zakázány. Díky tomu, že paralelně s tím existovalo venkovské lidové divadlo, samotné pašijové hry nezanikly, hráli je dál venkovští ochotníci, někde i dobrovolné skupiny věřících, přičemž často přebírali starší texty, které jen zjednodušovali nebo upravovali. Výsekem z nich pak byly obchůzkové hry vesnické mládeže, která obvykle předváděla jen nejoblíbenější scénu – potrestání Jidáše.

Pašijové hry s dospělými herci se v l. polovině 20. století hrály hlavně na území, kde žili Němci, jsou doloženy v řadě míst (Liberec, Železný Brod, Česká Lípa, Cheb, Hořice na Šumavě ad.). Ve Vrchlabí a rovněž v Polici nad Metují se hra neodbývala na jevišti, ale přímo na různých místech ve městě, které se tak na chvíli proměnilo v Jeruzalém, a diváci chodili za herci až na místo, kde stál připravený kříž.

 

 

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna