Slovo Suchdolských novin ke svátkům velikonočním 2

Pomlázka

Alena Vondrušková

Velikonoční nebo také Červené pondělí je dnem lidové pomlázky, nevážou se k němu žádné církevní oslavy. Nejstarší záznamy o mrskání neboli pomlazování zelenými proutky pocházejí z přelomu 14. a 15. století. Tehdy se šlehali všichni navzájem a považovali to za dobrou zábavu.

Také v rudolfinské Praze byla pomlázka běžným zvykem u chudých i bohatých, na ulicích se prodávaly pestrobarevné metly, s nimiž pak mladí muži pobíhali po městě a hledali, koho vyšlehat. Této zábavě prý holdovali i zemští úředníci.

Někteří církevní mravokárci se snažili dát mrskání proutky jiný než erotický nebo magický význam. Středověcí kazatelé třeba vysvětlovali vzájemné šlehání mezi manželem a manželkou jako výstrahu, aby spolu ve slavný čas Velikonoc tělesně nehřešili.

Během Velikonoc chodili totiž věřící ke zpovědi a to vyžadovalo tři dny před ní a tři dny po ní nehřešit (a tedy se ani nemilovat). Jiný mravokárce tvrdil, že tuto povinnost má manželům připomínat velikonoční prut, který si mezi sebe položí do lůžka, aby se jeden nechtěl dotýkat druhého.

Také Jan Hus ve svém velikonočním kázání připomínal, že ženy mrskají své manžely a druhý den zase naopak muži manželky proto, aby jeden od druhého nevyžadoval plnění manželských povinností.

Chlapec s pomlázkou z Bělé pod Bezdězem.

Ještě v době baroka však tento zvyk nebyl všeobecně známý, v některých krajích (například v jižních a jihozápadních Čechách) se rozšířil zřejmě až vlivem národopisných slavností.

Na severovýchodní Moravě a místy i na Valašsku a ve Slezsku se pomlázka doplňovala o polévání, anebo přímo házení do vody (tak jako je tomu i na sousedním Slovensku a v Polsku).

Polévání se připisoval stejný smysl jako vyšlehání – mělo zajistit svěžest a zdraví. Někde se ustálila spravedlivá dělba, chlapci chodí na pomlázku v pondělí, dívky v úterý. Pro chlapce a dívky byla pomlázka příležitostí k tomu, aby si vyznali své city, v některých moravských obcích se dodnes zachovaly vzpomínky na noční koledování, které končilo v dívčích ložnicích.

Na Slovácku se říká, že láska se vyznává lépe korbáčem než slovy. Ostatně pomlázka měla necudný ráz i kdysi. Jistý renesanční kazatel napsal, že „pomlázení jest zábava tak necudná, že nejedna panna přes velkonoc své panenství neohlídá“.

Časem však pomlázka ztratila erotický náboj a přeměnila se v klasickou kolední obchůzku s říkankami, za něž náleží odměna. Koledníci dostávali vejce, pečivo, sladkosti, peníze a nově také alkohol. V minulosti se rozdávalo velké množství vajec, většinou barvených, s nimiž pak děti hrávaly různé hry včetně „hazardních“ (koulení, házení na cíl apod.).

Církev však nebyla jediná, komu se pomlázka nelíbila či ji nechápal.

Velikonoční mrskání je obyčej typický pro západní Slovany, takže obyvatelé jiných zemí ho vůbec neznají a stává se, že jsou pohoršeni jeho „krutostí“. Italský lékař, který pobýval v Praze v roce 1610, líčí ve svých vzpomínkách se značnou nelibostí atmosféru Velikonočního pondělí a šlehání na ulicích.

Ještě i dnes se mnozí zahraniční turisté nad tímto zvykem pozastavují a diví se českým a moravským ženám, že si nechají takové barbarské zacházení a týrání líbit.

V 19. a 20. století se však program Velikonočního pondělí neomezoval jen na pomlázku. Ve městech se chodilo na rodinné pěší výlety a pořádaly se pikniky v přírodě. Hlavně v obrozenecké Praze to byla velká móda. Konaly se slavnosti a poutě, mezi nejoblíbenější patřily Emauzská pouť, ševcovská slavnost Fidlovačka v Nuslích a slavnosti pražských krejčí zvané Slamník neboli Štrozok v Bubenči. Na všechny proudily davy obyvatel z Prahy i širokého okolí.

Pomlázka může mít různé podoby, od jednoho proutku ozdobeného barevnou stuhou přes pletené ze čtyř či šesti prutů až k obřím několikametrovým svazkům o váze mnoha kilogramů, pleteným z desítek prutů.

Z místních názvů pro pomlázku: žila, tatar či tatarec, metla, korbáč, mrskačka, dynovačka, pamihoda, šlehačka či šlahačka, švihačka, hodovačka, šibačka, ale i méně známé kyčka, karabáč, důtky, bič, čugár, kančúch či roučačka.

Z knihy Aleny Vondruškové Český lidový a církevní rok