Přečetli jsme. Václav Cílek: Lidí je hrozně moc, bojím se. Uprchlíci? Hrozí mnohem víc. Ti, kdo nemají rádi Rusko, mě sežerou. Nicméně…

V souvislosti s klimatickými hrozbami a dalšími možnými migračními vlnami upozorňuje geolog a klimatolog Václav Cílek na nejpravděpodobnější místa, odkud budou proudit do Evropy noví uprchlíci. Zamýšlí se nad tím, zda v důsledku toho, kolik ruských vojáků položilo životy na našem území, nemají Rusové nárok na kus České republiky, podobně jako mají Kurdové nárok na kousek Německa nebo Alžířané na kousek Francie. Neříká to proto, že by to chtěl podporovat, ale ví, že historie funguje v měřítku, které je mnohem delší, než je měřítko našich životů.

■ Témata, o nichž často hovoříte, se díky předsedkyni Státního úřadu pro jadernou energii Daně Drábové dostala i do předvolebních debat. Kandidátka do krajských voleb ve Středočeském kraji vystoupila v Liberci jako předvolební tahák hnutí Starostové a hovořila mimo jiné o tom, že se od otázky jaderné bezpečnosti přeorientovává na obecnější otázky, bezpečnost a bezpečí, a v té souvislosti uvedla, že jste ji k tomu inspirovali vy a profesor Bárta. Jak se vám to povedlo?

Profesor Bárta už před nějakou dobou založil něco jako think-tank, jak se teď říká, který nazval Dynamika komplexní společnosti. Pozval tam také Danu Drábovou, takže se občas vidíme, občas si povídáme, jsou tam i další lidé, historik Martin Kovář, abych zmínil alespoň někoho dalšího. Já do politiky nejdu, ale když jsem uvažoval o tom, co mám číst a na co si mám dělat názor, tak jsem si říkal, že ta největší politika je vlastně voda a ovzduší, že to jsou ty nejvíc veřejné věci. A že tu vždy bude hodně lidí, kteří budou dělat to mocenské pojetí politiky, tedy volební programy, a to být zvolený. A hnutí Starostů vnímám jako jedno z těch nejlepších proto, že mají zkušenost s místními lidmi. U starostů, když se něco povede, nebo nepovede, je to vidět. Přijedete do města a pochopíte, jestli město nebo obec jsou spravované dobře, nebo špatně už jenom tím, jak se projdete po náměstí nebo po návsi. Je to dobré pojetí té apolitické politiky, kdy se nejedná o žádné velké myšlenky, ale o to, udělat něco dobrého pro ty místní.

„Budoucnost je stále hůř odhadnutelná.“

■ A začíná tedy bezpečnost přebíjet v důležitosti ostatní témata?

Je to jeden z hodně závažných problémů. Většina lidí ji teď redukuje na problém uprchlíků. Ale já to řeknu jinak. Budoucnost je stále hůř odhadnutelná. Když Mervyn King, což je bývalý guvernér Bank of England, mluví o budoucnosti, jako jeden ze základních termínů používá spojení “radikální nejistota“. Radikální nejistota je to, že nevíme, co bude. Riziko je to, co s určitou pravděpodobností buď přijde, nebo nepřijde a co můžeme finančně ohodnotit, alespoň relativně nějak. Ale radikální nejistota je doopravdy něco, co je neznámé. A to vytváří úplně novou situaci. Ta spočívá v tom, že příprava na budoucnost se týká hlavně pojmu resilience, což znamená něco jako odolnost. Původně se ten výraz používal v ekologii, třeba při požáru lesa, jak rychle je les schopen zase znovu vyrůst a obnovit se. Pak se začal používat i v otázce klimatických změn, zejména tajfunů nebo Japonci po zemětřesení. Tedy jde o to, jak rychle jsme schopni obnovit nějaký pořádek, dodávky vody, potravin a energie do postižených oblastí.

■ A ke zvládání jakých nepříjemných podmínek se slovo resilience používá nyní nejčastěji?

V téhle době se slovo resilience týká toho, že nevíme, kdo je nepřítel, jakým způsobem zaútočí, jaká vznikne nová koalice a kde. Víme, že v čase hybridních válek je útok tanků velice nepravděpodobný, ale to, co je pravděpodobné, jsou internetový útok, zkreslení situace, zanesení strachu, různé falešné zprávy nebo něco podobného. Národ, který chce obstát v situaci mnoha útoků různé závažnosti – potravinová bezpečnost, energetická, nedostatek vody – musí být resilientní. A ta resilience začíná už na osobní úrovni, že máte určité vzdělání a kritické myšlení a nevěříte všemu, prostě se nenecháte zblbnout. A takhle to vlastně pokračuje dál. A když se vrátím k Daně Drábové, tak si myslím, že doopravdy vidí ten rizikový svět, do něhož se posouváme. A v tomhle světě je docela důležité nepodlehnout panice, a to je možné tehdy, když se o politiku zajímáte jinak než jako volič.

■ Lidé se ale o tyhle věci málo zajímají, aktivně je odmítají, například klimatické změny, tváří se, jako že nic takového není. Často ale dochází k situaci, že problém, který vytěsníte nebo který vyhodíte dveřmi, se vrací oknem. A v té chvíli je reakcí strach až panika, která v našich podmínkách má často formu strachu z islámu. Ale jedná se podle mého názoru o celou řadu různých strachů, které pojmenováváme – teď zrovna třeba islámské uprchlíky, což je reálné nebezpečí, ne že by nebylo – ale pod touto jednou obavou se toho skrývá mnohem víc.

Důvodem k obavám jsou třeba i povodně či naopak sucha. Máme je brát jako varovný signál, nebo jako něco, co zažívaly i předchozí generace, a tak se nad tím příliš nevzrušovat? Před časem dal pedolog Zdeněk Vašků se svými spolupracovníky dohromady databázi asi třiceti tisíc údajů z kronik o různých klimatických extrémech a povodních, třeba i kobylkách. Mě překvapuje, že dlouho nebyly kobylky, to je jev, který bych historicky čekal, že nastane. Z té databáze, která je poměrně obsáhlá a sahá až někam ke konci středověku, je patrné, že tady všechno bylo, všechny možné blesky i zemětřesení v Čechách, všechna možná sucha, děsivé mrazy a tak dále. Ale když si vezmete frekvenci výskytu, zjistíte, že extrémů je mnohem víc. Ale pro mě je důvodem k obavám to, že lidí je hrozně moc, že dříve nebo později přijde do nějaké hustě osídlené oblasti, což může být Čína, Indie, Pákistán nebo kamkoli jinam, dejme tomu sucho nebo slabý monzun a neurodí se dost potravin.

V letošním roce jsou ceny obilí dost nízké a přebytky potravin ve výši nějakých dvou procent vytvářejí falešné zdání, že potravin je nadbytek. Podle mého názoru je ale svět čím dál tím zranitelnější, a tím, jak je propojenější, tak problém, který se objeví bůhvíkde, že by po tom dřív neštěkl ani pes, se nás najednou začne dotýkat.

■ Je pro nás kupříkladu varovné, že Labe má nejnižší hladinu za posledních asi šedesát let a že jsou k vidění kameny s vyrytými letopočty, v nichž byly kvůli nedostatku vody v Labi naposledy vidět?

Tohle je pro mě znepokojivé z toho hlediska, že srážky na území České republiky jsou dlouhodobě v celoročních průměrech vyrovnané. Takže to není tím, že by padalo o moc méně vody. Je to až vzácně vyrovnaná statistika, možná jsou srážky dokonce i o něco větší, než bývávaly. Ale projevuje se špatná schopnost krajiny vodu pohlcovat. Uvedu konkrétní příklad. Geologický ústav sídlí v Suchdole a koncem srpna tam přišel déšť, za odpoledne 15 až 20 milimetrů.

V našem okolí jsou spíš černozemní půdy, které jsou často na opukách, to znamená na substrátu, který vodu dobře saje. A po těch 15 až 20 milimetrech srážek jsme zjistili, že okolní pole jsou pokrytá vrstvou vody 10 až 20 centimetrů, že půda vodu nevzala. Ale v místech, kde se voda přelila do příkopů, kde bylo najednou až 60 centimetrů vody, se to najednou vsáklo snadno.

„Zemědělství bereme jako něco,

co nám má dodat laciné

a kvalitní potraviny.

Ale cílem zemědělství je také udržet krajinu

v solidním stavu

a předat ji dalším generacím.“

■ Co bylo za nepropustností té zemědělské půdy?

Jednak udusáním zemědělské půdy a jednak když používáte herbicidy, vymlátíte veškerou půdní faunu, která půdu nakypřuje. Organické látky od sebe v půdě oddělují takové polyedry, drobné mnohostěny půdy, že se voda potom lépe vsakuje právě do mezer mezi jednotlivými půdními částicemi. Takže pokud voda z takového pole kamsi odteče a nevsákne se, je výsledkem poměrně sucho. A s tím souvisí i jiná špatná zpráva, alespoň pro mě, a to jsou nízké výkupní ceny mléka. Zemědělci říkají, že mají náklady – dejme tomu – osm korun na litr mléka a že se vykupuje – dejme tomu – za šest korun. A když se podíváme, co se s mlékem u nás děje, tak se hodně vozí do Německa a z Německa k nám se vozí sýry, což je ekonomicky doopravdy hloupé.

Podstatné je, že když máme málo krav – máme jich polovinu na hektar, než mají Němci – máme málo organických hnojiv. Proto horší kvalita půdy způsobuje větší vysychání, voda se nevsákne tak, jak by to bylo u té dobré půdy. Ale nikoho to nevzrušuje až na ty zemědělce, chudáky naše, kteří uvažují, že se zbaví dalšího počtu krav. Pokud tohle bude trvat delší dobu, tak to povede ještě k dalšímu znehodnocování půdy.

■ Čím to, že zhoršování kvality půdy nikoho u nás kromě zemědělců nevzrušuje?

Zemědělství bereme jako něco, co nám má dodat laciné a kvalitní potraviny. Ale cílem zemědělství je také udržet krajinu v solidním stavu a předat ji dalším generacím. Podobně jako cílem lesáků mají být i mimoprodukční funkce lesa, tedy ne ani tak to, kolik kilogramů dříví dostanou z nějakého hektaru, ale že se jedná o mikroklima.

Zase uvedu příklad, který mě hodně zaujal z výzkumů poslední doby. Nad Zemí existuje něco, čemu se říká hraniční planetární vrstva. Je tak jeden nebo dva kilometry vysoko a poznáte ji, když letíte letadlem, že je to taková hnědě zakalená část, protože větší část znečištění je pod touto planetární vrstvou. A výška téhle vrstvy závisí na tom, jaká je teplota dole na Zemi. Takže když v Americe zkoumali, co to dělá na jaře nad velkými plochami lesů, tak se planetární vrstva posouvala o dvě stě až čtyři sta metrů nahoru podle toho, jak moc olistěné jsou stromy. Les, v tomhle případě jeho tepelná bilance, přesně určuje, jak je planetární vrstva vysoko a jestli je soudržná. A teď si představte mozaiku krajiny, nějaké městečko, něco vybetonovaného, nějaké pole, nějaký les. Protože planetární hraniční vrstva závisí na teplotě povrchu, tak se jakoby rozláme a rozpohybuje. Kdyby tam byl les poměrně homogenní, část mraků zůstává pod planetární vrstvou a vytváří malý oběh vody. Ale takhle vlhkost, která se odpaří, má tendenci utéct tou děravou, zprohýbanou a nerovnou planetární vrstvou výš a vytvářejí se vysoké bouřkové mraky. Takže takto častěji padá déšť na jednom malém místě, nikoli na větší ploše. A dokonce je dokumentovaný trend, že srážky, které dřív byly po čtvrté hodině odpoledne, se dnes posouvají ke druhé hodině, tedy blíž k poledni.

To je jev, který pozorujeme. A Američané spočítali, protože tam mají oblasti s lesem a mají také blízko oblasti pouští, jaké by byly rozdíly teplot, kdyby tam les nebyl. Ukázalo se, že letní teploty v oblastech, kde jsou dnes kolem pětadvaceti stupňů Celsia, by byly až ke čtyřiceti stupňům. Takže i tohle ovlivnění povrchu má dopad na to, v jakém mikroklimatickém režimu žijeme.

„Vojenský konflikt vznikne tam,

kde začne být nouze o jídlo,

o vodu, a to teprve

ten válečný konflikt podmíní.“

■ Co především způsobuje klimatické změny, které ovlivňují a budou čím dál více život na Zemi ovlivňovat?

O klimatické změně obvykle mluvíme jako o oxidu uhličitém, ale přitom to je celá řada faktorů. A jeden z těch faktorů poměrně významných z hlediska toho malého oběhu, tedy toho, co spadne u vás v regionu, je velká proměna povrchu. Očekávám, že časem bude nutné zavádět něco jako větrolamy, existují nové typy větrolamů, které mají keřové patro. Ten les zachycuje mnohem víc vlhkosti.

Myslím si, že do budoucnosti se budeme muset naučit nějakým novým způsobům, jak s krajinou hospodařit. Těch způsobů je velice mnoho, od malých vodních nádrží až po různé záchytné a větrolamní pásy. To jsou věci, které jsou s tím spjaté, ale jsou dlouhodobé a drahé.

■ V souvislosti s migrační vlnou, která se od minulého roku valí do Evropy, se objevily hlasy, že příklady táhnou a že po této vlně, která je způsobena především válečnými událostmi, přijde další vlna způsobená klimatickými vlivy, neúrodou a hladem. Za jak pravděpodobné tyto prognózy považujete?

O environmentálních nebo ekologických uprchlících se mluví – nechci říkat v odborných kruzích, ale třeba na úrovni Spojených národů – někdy od roku 2000. Přičemž já si myslím, že to je naopak, že vojenský konflikt vznikne tam, kde začne být nouze o jídlo, o vodu, a to teprve ten válečný konflikt podmíní. Ale to je celkem jedno, co bylo dřív a co později. Jeden můj rakouský kolega dělal rozhovory se vzdělanými Syřany v Rakousku.

Citoval studii, o které jsem také víckrát mluvil, že v Sýrii začaly problémy tehdy, když krajina byla tak suchá, že zemědělci se neuživili a stejně jako pastevci ve velkém množství přešli do měst. Vláda se o ně nepostarala a oni destabilizovali situaci politicky, na což se pak navázaly všechny další typy konfliktů. A jeden Syřan mu říkal, že není sám, kdo vnímá situaci arabského jara částečně klimaticky podmíněnou politickou změnu jako začátek dlouhodobého procesu.

■ Jaká jsou pro nejbližší období nejohroženější místa, odkud budou lidé nejspíš přicházet, a bude možné jim pomoci v jejich domovech, aby se migrační vlna pokud možno minimalizovala?

Víme to podle klimatologických modelů a podle úbytku vody v podzemních zásobnících vod. Jsou to tedy prakticky celý Blízký východ, celý Írán, větší část Pákistánu, Afghánistánu, určitě severní půlka Indie a severní půlka Číny, to znamená nějaké dvě miliardy lidí. A jak jim pomoci?

Představte si pomoc Egyptu. Egypt má dnes sto milionů obyvatel, potraviny dováží pro čtyřicet milionů obyvatel, ekonomika na to příliš nestačí. To znamená, že existuje hrozba, že dojde k nějaké druhé fázi arabského jara, tedy egyptského. A my jako Evropská unie nejsme schopni se postarat o Sýrii, už to je úkol nad naše síly. Tady je několikanásobně velký Egypt nebo Írán, který je také hodně lidnatý. Ale největší problémy bych čekal v Pákistánu a Afghánistánu, kde je situace dlouhodobě na pokraji občanské války nebo minimálně velkých sociálních konfliktů.

„Politika má delší

reakční schopnost,

než je doba našich životů.“

■ Když už jste zmínil Evropskou unii, považujete za pravděpodobné, že by se členské země mohly sjednotit na tom, jak za této situace k migrantům přistupovat?

Evropské státy mají rozdílnou minulost, rozdílnou historii, a tak si myslím, že budou mít i rozdílnou budoucnost. V Německu je to hodně tak, jak psal Niall Ferguson, britský historik, že vlna šedesátých let, toho prvního zvaní migrantů, je důsledkem druhé světové války. A to ve dvou smyslech. Jednak Němci zažili ty tehdy totálně nasazené. A také přišli o muže. Takže v šedesátých letech jim scházeli chlapi, a tak sáhli po řešení, které znali z druhé světové války, ale velmi humánně provedeném.

A z toho vyplývá vstřícná politika vůči migrantům, jež potřebovali a která vedla až k vývoji posledních dvou let. Dívám se na to jako na dědictví druhé světové války, když to tedy řeknu takhle ošklivě. Podobně uprchlictví v Británii nebo ve Francii má své kořeny v koloniálním světě. No a protože my tuhle historii nemáme, tak si myslím, že u nás to bude jinak.

■ Čekáte tedy, že se České republice migrační vlna vyhne?

Zaregistroval jsem výzkumy, nevím, jak podložené, ale asi je v nich kus pravdy, že dvacet procent Rusů by si přálo opustit Ruskou federaci. A nevím, kolik procent Ukrajinců svou zemi, ale myslím si, že ještě víc. A kdybych bral historii třeba Rusů jako pokračování druhé světové války, tak co by mě napadlo? Napadlo by mě to, že pokud za druhé světové války na našem území zahynulo možná tři sta tisíc Rusů, tak bez ohledu na to, co si myslíme o režimu té doby, ti lidé tady padli, a že podobně – já to neříkám moc rád – jako mají Kurdové nárok na kousek Německa, nebo pokud mají Alžířané nárok na kousek Francie, tak podobně i u nás Rusové či Ukrajinci či obecně slovanská migrace má nárok na kus České republiky.

Je to velmi drsné, jak to takhle říkám, ale není to proto, že bych to chtěl podporovat nebo z toho měl radost. Je to proto, že si myslím, že historie funguje v měřítku, které je mnohem delší, než je měřítko našich životů. Vím, že když to takhle řeknu, tak mě lidé, co nemají rádi Rusko, sežerou. A já sám bych taky raději žil v Americe než v Rusku, takže to není věc, která by se mi líbila. Ale když se doopravdy snažím historicky přemýšlet o těch příčinách, vnímám tu dlouhodobost – jak pomalu dozrávají, o dvě tři generace později, některá rozhodnutí – že politika má nějakou delší reakční schopnost, než je doba našich životů.

http://www.parlamentnilisty.cz/article.aspx?rubrika=1337&clanek=453553