Kouzlo suchdolského nočního světla aneb pocta Ludvíku Součkovi

Stačí si počkat, až se zešeří, pravda, dnes už s přídechem páry od pusy, a kouzlo suchdolských ulic získá úplně jiné kouzlo. Snad to souvisí se schopností fotografie, kterou tak krásně kdysi popsal Ludvík Souček (1926-1978) v knize Jak se světlo naučilo kreslit. Využijme to k malé procházce známým prostředím i k poučení o čemkoli jiném.

Je to už hodně dávno, to se psal rok 1963, kdy lékař dentista a výtečný autor sci-fi příběhů vypověděl o dějinách jednoho z nejzajímavějších objevů 19. století. Vyprávěl v ní o předchůdcích fotografie, o neúnavné práci průkopníků a vynálezců, jejich objevech i nesnázích, o fotografech-umělcích, vývoji fotografické techniky i o tom, jak se fotografie stala nezbytným pomocníkem moderní vědy a techniky. Pro názornost je v ní výklad některých objevů doplněn návodem k provedení jednoduchých pokusů.

Takový už byl Ludvík Souček. Chtěl se přesvědčit, jak co vzniká, s čím souvisí. Pokračoval řadou knih, například tou s názvem Tušení stínů. Člověk s velkou erudicí a dychtivostí se dozvědět či přijít věcem na kloub řadil obecné vědecké, ale i „nevědecké“ poznatky, spolu se svými originálními myšlenkami, vycházeje z neuvěřitelného kvanta informací, a to zcela osobitým způsobem: aby čtenáři ukázal na „bílá místa“, řekněme přímo záhady, v poznání lidstva, tedy na oblasti, kde „…tušíme stín“.

Odkud přišlo víno

Následovalo Tušení souvislostí, kde se zajímal o dosud neobjasněné otázky týkající se původu člověka na Zemi, o možnosti ničivých katastrof, existence a působení vyspělých mimozemských civilizací na kulturu lidstva a další vlivy. Ke všem hypotézám přistupoval kriticky a své závěry vždy opíral o dobové vědecké poznatky.

Pro mě vše vyvrcholilo úžasnou knihou Obrazový opravník obecně oblíbených omylů (1981), kde motto říká: „Pravdě nelze učiniti větší službu, než ji zbaviti věcí falešných.“ Což je citát z Isaaca Newtona.

Stačí si třeba nalistovat stránku věnovanou letošnímu jubilantovi Karlu IV. Ten „nezavedl v Čechách pěstování vinné révy, jak mnozí soudí, poučeni krásnou Nerudovou Romancí o Karlu IV: „…toť první víno, které v Čechách zrálo, nuž tedy vzhůru, pijme již!“

Nuž tedy: neuzrálo. Historie vína je u nás mnohem mnohem starší. Réva se k nám nešířila ani z Francie, ani z Porýní, ale z jihu, od Dunaje, od opevněné a střežené severní hranice římské říše, kde ji pěstovaly patrně už římské posádky. Například na příkaz císaře Proba kolem roku 300 n. l. se začalo víno pěstovat na kopcích kolem tehdejší římské pevnosti Vindobony, dnešní Vídně. Od Dunaje se dostalo i na Moravu, kde se víno rozvinulo s příchodem křesťanství, předepisující pravé, tedy révové víno jako jedinou přípustnou tekutinu, schopnou proměnit se při mši v Kristovu krev.

Vzhledem k potřebě mešního vína byly už v 9. a v 10. století zakládané první vinice, nejdříve v podhradí. Zbytky vinice se našly i pod pražským Hradem – pověst o Václavovi vlastnoručně pěstujícím a lisujícím mešní víno tedy může mít reálný podklad.

Přesto Karel IV., milovník a pitel vína, dovezl nejen z Burgund nejlepší odnože vinné révy, ale přikázal, aby všechny jižní svahy kopců do 15 mil od Prahy byly osazeny vinicemi.

Proč pes na pána skáče

Zalistujme dál a řekněme si, proč pes skáče na pána či paničku. Není to podle Součkovy knihy jen ze živelné radosti. Jako každé krotké zvíře považuje pes člověka za svého partnera a přiznává mu nadřazené postavení ve smečce, k čemuž podle psích pravidel slušnosti patří strčit zespodu čenichem do brady hodnostně vyššího. Člověk mám ovšem pro psa obličej obvykle poněkud vysoko – proto ono psí vyskakování.

Stejně tak vrtění ocáskem není jen projevem potěšení, ale v psí smečce obvykle používaný způsob, jak co nejrychleji a nejúčinněji rozšířit svůj individuální pach, jakousi „vizitku“, linoucí se ze žláz uložených při kořeni ocasu.

Smím-li se odvážit přeložit tuto alegorickou pantomimu do lidské řeči, píše Souček, říká pes asi toto: „Jsem to opravdu já! Jen pořádně navětři a přesvěč se!“ Jenomže netuší, že člověk má čich neskonale snad stotisíckrát méně ostrý než čenich jeho, vytvářejících docela jiný svět: svět nesčetných a navzájem přesně rozlišených vůní, pachů a signálů.