Na letní byt do Tichého údolí
Tiché údolí se táhne podél Únětického potoka od Roztok směrem k Suchdolu a Sedlci. Jeho zalesněné a mnohde skalnaté stráně jsou společné se Suchdolským hájem přírodní rezervací, ale půvabný je tento kout na okraji hlavního města i díky vilám, do kterých jezdili movití Pražané na letní byt, a to už od sedmdesátých let 19. století.
„V roce 1851 byla totiž zprovozněna železniční trať z Prahy do Drážďan, která Pražanům umožnila jak jednodenní výlety, tak zakoupení letních vil,“ vypráví historička ze Středočeského muzea v Roztokách Marcela Sášinková, se kterou vyrážím na procházku mezi historickými vilami.
„Vzorem pro bohatnoucí vrstvy české společnosti byla šlechta se svými letohrádky,“ pokračuje, „a tak byly tyto vily stavěny také na reprezentaci a byly náležitě honosné.“
V ALPSKÉM STYLU
Ovšem ne každý měl prostředky na samostatnou vilu, proto mnohé z těchto domů obsahovaly i několik nájemních bytů. V jednom z nich tu pobýval na letním bytě s manželkou a dcerou i skladatel Bedřich Smetana. ¨
Zastavujeme se nejprve v dříve Pražské, dnes Riegrově ulici, kde vznikaly první vily.
„Ovšem úplně na začátku tu byl císařský rada August František Brauner, který zde zakoupil původní mlýn a nechal jej upravit pro své potřeby a svou rodinu,“ ukazuje moje průvodkyně a upozorňuje mě i na ateliér na zahradě, který později využívala jeho dcera, známá malířka Zdenka Braunerová.
Vnitřek vily Zdenky Braunerové
Naše další zastavení je u vily, kterou si o kus dál nechali vystavět manželé Krausovi a kterou pak vlastnil Albín Bráf, zeť Františka Ladislava Riegra a rakousko-uherský ministr orby, dnes bychom řekli zemědělství. Tato i další vily jsou vystavěny v tehdy oblíbeném alpském stylu s dřevěnými prvky, různými verandami, přístřešky a ozdobami.
Z jednotného architektonického stylu v ulici s výmluvným názvem Tiché údolí se vymyká vila, kterou projektoval až ve třicátých letech Josef Gočár. Další pozoruhodnou stavbou v téže ulici je někdejší hotel Sakura, v současnosti nemocnice.
„Tento hotel byl skutečně výjimečný,“ říká moje průvodkyně, „byl vystavěn v japonském stylu a ve stejném duchu bývala i zahrada, která jej obklopovala. Ovšem v šedesátých letech byl objekt takto nezajímavě přestavěn.“ Ostatně v téže době zanikla i ve své době velmi populární restaurace Maxmiliánka, která bývala cílem mnoha výletníků.
ŽIVOT VE VILE
Jak se na letním bytě v jednotlivých vilách bydlelo, to můžete vidět v expozici Středočeského muzea v prvním poschodí roztockého zámku, kam mě také doprovodila Marcela Sášinková.
„Tady vstupujeme do letní vily vyšší sociální třídy, do letního příbytku nějakého obchodníka, továrníka či advokáta,“ říká hned v první místnosti zařízené jako vstupní chodba. Pokračujeme do dámského budoáru, kde jsou k vidění vedle dobového nábytku ve stylu biedermeieru a novobaroka třeba i ukázky výšivek v lidovém duchu, kterým se tenkrát dámy rády věnovaly.
Jak zjišťuji, jistá část mobiliáře pochází opravdu z vil v Tichém údolí.
„Některé kusy jsme třeba získali od rodiny stavebního rady Rosenberga, která vlastnila vilu od roku 1874 až do padesátých let 20. století,“ upřesňuje historička, „máme tu portréty manželů Krausových, kteří si vilu také nechali postavit v sedmdesátých letech 19. století. A ledacos jsme získali ve smutné době po válce. Velká část domů totiž patřila rodinám židovských obchodníků, z nichž se často nikdo po válce nevrátil a jejich majetek se tak někdy dostal k nám do muzea.“
Prohlížím si i jídelnu v novorenesančním stylu, zimní zahradu anebo pánskou pracovnu. Nejreprezentativnější místností v expozici, podobně jako to bývalo ve vilách, je ovšem salon. „Povšimněte si zejména elegantní zelené výmalby se vzorem podle šablony,“ upozorňuje mě historička. „Vše je vymalováno ručně, přesně jako v dobách, kdy se do Tichého údolí jezdilo na letní byt.“
Zdroj: Týdeník Rozhlas
- Čp. 5. Braunerův mlýn, původně zvaný Malý mlýn na Únětickém potoce, zakoupili jako letní sídlo roku 1861 František August Brauner, právník, poslanec Říšské rady a Sněmu Království českého, a jeho žena Augusta. V roce 1883 byl přestavěn na nájemní vilu. V držení rodiny zůstal do 70. let 20. století. V současnosti jej užívá Středočeské muzeum.
Braunerův mlýn
- Čp. 532. Ateliér Zdenky Braunerové byl postaven v letech 1903–1904. Stavbu navrhla umělkyně sama, inspirována nejen ateliérem Františka Bílka v Chýnově, ale i architekturou anglických venkovských domů. V roce 1974 jej koupilo Středočeské muzeum. Od roku 2005 slouží jako stálá expozice života díla Z. Braunerové.
- Čp. 99. Bráfova vila projektovaná v roce 1874 v oblíbené kombinaci klasicistního a alpského stylu stavebním inženýrem Antonínem Rosenbergem. Prvním majitelem byl Leopold Kraus, obchodník se zbožím prýmkařským a podšívkovým i bavlnou k pletení, zástupce berlínské lučební prádelny Judlínovy. Roku 1903 vilu zakoupil Albín Bráf, děkan právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity, poslanec českého zemského sněmu, ministr orby v letech 1911–1912, společně s manželkou Libuší Bráfovou, roz. Riegrovou.
Vila: Roztoky, Riegrova čp. 99.
Foto: Autorský tým Slavné vily Středočeského kraje
- Čp. 98. Vilu projektoval v klasicistním a alpském stylu v roce 1874 Antonín Rosenberg, vrchní stavební rada ve státní službě v Čechách, pro svou rodinu. Poslední z linie rodiny Rosenbergových, právník Edvard Hartl, držel majetek až do 60. let 20. století.
- Čp. 97. Vila navržená v klasicistním a alpském stylu v roce 1874 Antonínem Rosenbergem pro Franze Menčika. Roku 1890 byla vila přestavěna v pozdním novorenesančním stylu pro nového majitele Sigmunda Schlesingera, zástupce společnosti Kotva, přednostu pojišťovny Kotva a předsedu Pražské burzovní komory v Praze. Nová podoba domu nese stopy italské inspirace, konkrétně je patrný vliv toskánské vily s asymetricky připojenou vyhlídkovou věží…
Zdroj: www.muzeum-roztoky.cz