Přečetli jsme: Naše společnost dluží veteránům respekt

Ovlivnily ho dvě věci. Nejprve jako malý obdivoval ve Vojenském muzeu na Hradčanech vojáčky, později ho zaujalo naše pohraniční opevnění.

„Na toto téma jsem napsal jak dvě studentské, tak i diplomovou práci. Přitom jsem si uvědomil, že výzbroj a technické parametry bunkrů nejsou to nejpodstatnější, že mnohem důležitější byli lidé, kteří je vyprojektovali a ti, kteří v nich byli ochotni bojovat za vlast, za své blízké a obětovat nejen své osobní zájmy a pohodlí, ale i život. A když jim to nebylo na podzim 1938 umožněno, odcházeli do naší zahraniční armády, nebo bojovali na frontě domácí, jež si svou krutostí nezadala s opravdovým bojištěm. Tak se zrodil můj respekt k veteránům druhé světové války,“ říká vojenský historik Eduard Stehlík.

■ Pelléova, Generála Píky, Eliášova… když procházíte po Praze 6 a čtete si názvy ulic pojmenované po těchto osobnostech, víte, která se čím zasloužila, že se po nich jmenují ulice?

Ano, samozřejmě. Jako vojenský historik a člověk, který se věnuje moderním dějinám, to nemohu nevědět. Navíc vím, kde mnozí z těch lidí bydleli. V Praze 6 jsem na Červeném Vrchu vyrůstal, a mám k ní proto velice blízký vztah. A za mnoha vynikajícími vojenskými osobnostmi jsem zde v osmdesátých letech ještě chodíval. Mnoho prvorepublikových důstojníků totiž žilo právě na Praze 6.

 V padesátých letech sice odtud byli často se svými rodinami vystěhováni, jak se to za komunistické totality dělávalo, ale mnozí z nich později vynaložili velké úsilí, aby se sem mohli vrátit, neboť si tuto část Prahy oblíbili. A já se jim opravdu nedivím.

Rudolf Pernický s manželkou Kamilou.
www.mocr.army.cz

Takže když dnes jdu po ulicích Prahy 6, říkám si, tady bydlel pan podplukovník Bedřich Kubec, který byl autorem projektu dělostřelecké tvrze Hanička v Orlických horách, tady generál Rudolf Pernický, velitel paravýsadku Tungsten z Velké Británie a v tomto domě generál František Fajtl, známý letecký veterán a úspěšný spisovatel. Jenom v bezprostředním okolí radnice Prahy 6 a budovy Generálního štábu bych napočítal přes čtyři desítky adres, na nichž žili velmi zajímaví lidé.

■ Která z osobností by si naopak ulici či jinou připomínku zasloužila a stále ji nemá?

Těch lidí je celá řada. Nicméně já mám jedno své osobní přání, které se váže k osobnosti generála Karla Lukase, kterého komunisté zavraždili v květnu 1949. Byl to vynikající důstojník a vlastenec, muž, který prošel jak první, tak i druhou světovou válkou. Za té první byl příslušníkem našich legií ve Francii, v té druhé, náčelníkem štábu naší brigády ve Velké Británii.

Bojoval dokonce i v severní Africe a Itálii a v letech 1944-1947 zastával funkci našeho vojenského přidělence v USA. Nebyl přitom zavražděn kvůli protikomunistické činnosti, ale proto, že si z Ameriky přivezl krásné auto a někdo mu ho chtěl ukrást. Bydlíval v domě čp. 7 v ulici Pod Kaštany, kde mu byla nedávno odhalena péčí současné radnice pamětní deska, za což jsem nesmírně rád. Protože na Praze 6 Karel Lukas prožil důležitou etapu svého života, myslím si, že by si nějaká ulice jméno tohoto velkého muže zasloužila.

Tady bydlel

pan podplukovník Bedřich Kubec,

který byl autorem projektu

dělostřelecké tvrze Hanička

v Orlických horách,

tady generál Rudolf Pernický,

velitel paravýsadku Tungsten

z Velké Británie

a v tomto domě generál František Fajtl…

■ A naopak, kterou ulici byste přejmenoval? 

Například mě mrzí jméno současné ulice V. P. Čkalova. I když šlo o vynikajícího ruského letce, je velká škoda, že se po listopadu 1989 neobnovil její původní název Dostalova, který dostala podle Václava Dostala prvního důstojníka našich legií ve Francii, jenž padl v květnu 1915 v bitvě u Arassu. Je škoda, že se k němu nehlásíme.

Pomník generála Rudolfa Pernického na Suchdole

■ Není to bohužel tak, že pojmenováním ulic po některých vojenských osobnostech má společnost pocit, že pro ně udělala dost a více se o jejich osudy nezajímá?

Souhlasím, bohužel. Nejde přitom jen o vojáky. Právě proto jsem nesmírně rád, že Praha 6 má dobrý zvyk, připojovat vedle červených tabulí s názvy ulic i ty modré, které dovysvětlují, po jaké osobnosti se místo jmenuje. Často někomu může připadat, že ulice nese jméno sportovce – například Eliášova a přitom jde o generála. Modré tabulky mohou navíc pomáhat při výchově dětí. Třeba si přečtou, že ulice, kterou chodívají do školy, nese jméno po významné osobnosti, a kdo ten člověk byl.

Nejen v Praze, ale i jinde by se u dětí měl vzbuzovat zájem o osobnosti, které v jejich okolí žily. Učitelé by je mohli inspirovat, aby se o těch lidech pokusily zjistit něco bližšího. Může to u nich vyvolat zájem o dějiny. Řadu věcí mohou objevovat, a když zjistí, že na internetu opravdu není všechno, mohou se pozeptat pamětníků, zajít do knihovny, či do konce do archivu.

Myslím, že taková forma nenásilného mapování dějin nejen na Praze 6 je vhodným doplňkem nejen školní výuky, ale i toho, co bychom mohli nazvat výchova k vlastenectví.

■ Kdo je vlastně v současnosti považován za válečného veterána? Kolik jich v České republice máme?

Existují tři hlavní skupiny veteránů. Jednak jsou to lidé, kteří bojovali za druhé světové války za svobodu Československa. Jejich počet v současnosti bohužel velice rychle klesá. Důvod je prostý, jejich průměrný věk totiž činí 93 let. V celé České republice jich nyní máme méně než 630. Jen pro srovnání, před pouhými třemi lety, kdy jsem se stal ředitelem odboru pro válečné veterány, jich dosud žilo 1247…

Další skupinou válečných veteránů, která má podobné věkové složení jako veteráni 2. světové války, jsou lidé, kterým byl statut válečného veterána přiznán na základě zákona o odboji a odporu proti komunismu. Těch máme necelých sto. Jsou to například tzv. agenti chodci, nebo lidé, kteří v padesátých a šedesátých letech spolupracovali se zpravodajskými službami demokratických zemí a bojovali tak proti komunistickému režimu.

■ Co vojáci účastnící se zahraničních misí?

Novodobí váleční veteráni jsou tou třetí a je zapotřebí zdůraznit nejpočetnější skupinou. Patří sem účastníci války v Perském zálivu z počátku devadesátých let, stejně jako muži (a pochopitelně i ženy!), kteří se zapojili do mírových misí OSN na Balkáně.

Nejnověji jsou to mise na území Iráku, Afghánistánu, Mali či na dalších místech dnešního těžce zkoušeného světa. V současnosti evidujeme téměř třináct a půl tisíce novodobých válečných veteránů, ale ve skutečnosti ten počet bude ještě vyšší.

Zejména misí na Balkáně se v devadesátých letech zúčastnili i lidé, kteří nebyli vojáky z povolání a šli do armády třeba jen na rok právě jen na jednu jedinou misi. Mnozí z nich o osvědčení válečného veterána dosud nepožádali.

 Jak však roste počet benefitů, které některé firmy těmto lidem nabízejí, začínají se postupně ozývat i oni. Náš odhad je, že nárok na osvědčení válečného veterána má kolem sedmnácti tisíc lidí. Tedy ještě zhruba tři a půl tisíce novodobých válečných veteránů nemáme v evidenci.

Musím zaplaťpánbůh říci,

že odolnost

našich vojáků

vůči stresu

je velice vysoká

■ Jakou tito lidé potřebují pomoc?

Dodnes byla péče orientována především na skupinu veteránů z druhé světové války, která potřebovala především tzv. „seniorskou péči“, jež je prakticky stejná, jako u jiných osob v takto vysokém věku. V současnosti zde však máme přes třináct tisíc novodobých válečných veteránů, jejichž věkové spektrum je nesmírně rozrůzněné. I mezi nimi jsou již veteráni, kteří brzy dosáhnou osmdesátky.

Člověk si sice říká, kde to „nabrali“, ale pokud někdo odjížděl na počátku devadesátých let do Perského zálivu jako padesátník, již se k této hranici blíží. Pro ně tedy musíme zachovat seniorskou péči. Jsou zde však i tři další skupiny novodobých válečných veteránů, kteří takto vysoký věk nemají. Jedni stále působí v armádě, jiní se ji chystají opustit.

Už totiž neplatí to, co v minulosti, že vojáci slouží v armádě až do odchodu do starobního důchodu. Dnes odcházejí z armády třicetiletí nebo čtyřicetiletí lidé, kterým musíme být schopni pomoci s rekvalifikací a hledáním zaměstnání. To samé platí pro válečné veterány, kteří již armádu opustili, ale dosud nedosáhli důchodového věku. I oni potřebují najít slušnou práci, aby mohli uživit své rodiny. A protože často nemalou část svého života věnovali službě této zemi, měla by se jím alespoň minimálně za jejich nasazení odvděčit. Nejde totiž o nic výjimečného. V normálních demokratických zemích je to standard.

■ Například ve Spojených státech bojují novodobí veteráni s depresemi, které vedou až k sebevraždám…

Musím zaplaťpánbůh říci, že odolnost našich vojáků vůči stresu je velice vysoká a i počet sebevražd je ve srovnání s jinými zeměmi minimální. Neznamená to, že by naši lidé byli supermani či superodolní, ale vliv na to dozajista má i náš systém vysílání do misí. Vojáci vyjíždějí do zahraničí většinou na půl roku a než jdou na další misi, nějakou dobu to trvá.

Po návratu tak mají možnost případné negativní zážitky vstřebat. Navíc se jim věnují odborníci, kteří jim v případě potřeby poskytnou kvalitní pomoc. Pro srovnání některé jiné armády rotují v ročních cyklech, a navíc se stává, že vojáci jsou například rok v Afghánistánu, potom je v rámci „oddechu“ převelí na rok do Iráku a pak jdou zase do Afghánistánu. Takovýto dlouhodobý stres může mít na lidskou psychiku skutečně fatální dopad, a to i v případě, že je vojákům poskytnuta všemožná pomoc.

■ A něco jiného kromě péče psychologů od státu dostanou?

Od státu, pokud nedosáhne důchodového věku, nedostává válečný veterán nic podstatného. Teprve v důchodu je mu schopen přispívat na lázeňskou a rekreační péči, ale dokud je mladý, zatím na nic takového nárok nemá.

Proto je důležité, že se řada soukromých subjektů v poslední době rozhodla lidem, kteří naší zemi slouží (nemusí to být jen vojáci, ale třeba i hasiči a policisté) poděkovat a začínají jim nabízet nejrůznější benefity. Nejčastěji jde o slevy na nabízené služby či zboží.

Například jedna automobilová značka poskytuje těm, kdo se při koupi nového auta prokáží průkazem válečného veterána, slevu od 9 do 23 procent (podle typu vozidla), což už začíná být zajímavé. Někdo muže namítnout, že si nové auto kupujete jen párkrát za život, ale slevy už nabízejí i firmy prodávající outdoorové vybavení, některé restaurace… 

Myslím, že takovéto bonusy veterány skutečně potěší. A nemusí jít jen o uspořené peníze, ale i o pocit, že jim někdo touto formou děkuje za to, co pro Českou republiku a její občany dělají. Znovu zdůrazňuji, že v zahraničí nejde o nic neobvyklého. Když jsem byl například ve Spojených státech a platil jsem v obchodě kartou, prodavačka si všimla mého vojenského průkazu a poté, co zjistila, že je naše armáda součástí NATO, automaticky mi dala slevu na celý nákup.

Zahraniční nasazení armády

podléhá schválení Parlamentem,

a tito lidé odjíždějí

plnit spojenecké závazky

■ Řekne-li se válečný veterán, lidé si představí jména jako generálové Emil Boček, Jaroslav Klemeš, nedávno zesnulý Imrich Gablech… Mohou se jim ti novodobí rovnat a vidíte mezi nimi také podobné osobnosti?

Možná vás to překvapí, ale mnoho novodobých veteránů má „odválčeno“ víc než ti druhováleční. Máme mezi nimi lidi, kteří mají za sebou devět, deset misí, a mimo území republiky tak strávili více než pět let. Když tedy vezmete délku druhé světové války, tak oni už si jí prakticky také prošli. Navíc i ti, kteří bojovali za druhé světové války, strávili mnohdy na frontě „jen“ půl roku nebo rok, zbytek i u nich tvořil výcvik.

Generálové Aleš Opata (vlevo) a Petr Pavel.
Foto: www.acr.army.cz

■ Lze ale srovnávat současné mise s druhou světovou válkou?

Máme stovky lidí, kteří opakovaně prošli bojovým nasazením, v němž jim šlo o život. Máme své raněné, těžce raněné a bohužel i padlé. V té souvislosti je také zapotřebí zdůraznit, že vojáci do misí neodjíždějí jen tak.

Zahraniční nasazení armády podléhá schválení Parlamentem, a tito lidé odjíždějí za hranice reprezentovat Českou republiku a plnit tam její spojenecké závazky. A o tom, že je plní velice dobře svědčí to, že naši vojáci jsou všude, kde působili a působí, bráni jako stateční, disciplinovaní, rychle se přizpůsobující podmínkám, umějí nacházet netradiční řešení, improvizovat a dosáhnout i ve složitých situacích vynikajících výsledků.

Je mezi nimi i celá řada osobností, myslím, že jménem známým i mimo armádu je generál Petr Pavel, určitě bych zmínil i generála Aleše Opatu, který je v rámci armády vnímán jako opravdový válečník. Těch jmen a osobností je celá řada, avšak některé, vzhledem k tomu, že bojovali v rámci speciálních sil, nelze z důvodu bezpečnosti jich samotných a jejich rodin jmenovat. Mnoho z novodobých válečných veteránů bylo opakovaně vyznamenáno, a to i našimi zahraničními partnery. Je mezi nimi celá řada vynikajících lidí a je pro mě ctí, že mnoho z nich mohu považovat za své osobní přátele.

■ Zmínil jste padlé.  Kolik lidí přišlo o život v novodobých armádních misích?

V současné době máme dvacet tři vojáků, kteří padli nebo zahynuli v zahraničních operacích. Nechci přivolávat nic zlého, avšak považuji za nutné uvést, že zatím máme velké štěstí. Srovnatelně velké země mají dvou až čtyřnásobný počet mrtvých. Nicméně podíváme-li se na novodobé válečné veterány, zjistíme, že je ten počet mrtvých vyšší.

Máme řadu vojáků, kteří měli za sebou čtyři, pět misí a navždy odešli v mladém věku v důsledku těžkých nemocí, při autonehodách a jiných neštěstích. Mezi nimi jsou i dvě válečné veteránky, maminky malých dětí.

Vynikající zdravotní sestra Pavla Valčíková, která se zúčastnila čtyř misí, podlehla těžké nemoci v únoru 2010. Loni v květnu jsme přišli o třicetiletou maminku dvou dětí Markétu Vozárovou. Nejen muži, ale i ženy mají statut válečných veteránů a také slouží této zemi a umírají. Ať již na skutečném bojišti či mimo něj. 

Co dluží naše společnost

válečným veteránům?

Respekt.

Zejména těm novodobým.

Ženy a muži, kteří v zahraničí

slouží pod českou vlajkou,

si ho opravdu zaslouží

■ Mění se vztah k armádě k lepšímu?

Jsem o tom přesvědčen. Profesionalizace s sebou sice přinesla některé problémy, na druhé straně nyní v armádě slouží lidé, kteří se chtějí této profesi věnovat, což je poznat uvnitř i navenek. Jistě i proto se vztah veřejnosti k vojákům zlepšuje, a to nejen díky nasazení v zahraničí, ale i pomoci, kterou armáda veřejnosti poskytuje doma – například v době povodní.

Myslím si, že pokud jde o nasazení armády v zahraničí, lidé si také konečně začínají uvědomovat, že se tam vojáci kromě jiného učí i válčit. A to že je pro naši republiku i její občany dobře. Každý z nás by určitě chtěl, pokud by už musel jít na operaci, aby ji prováděl chirurg, který už má něco odoperováno a odzkoušeno. Stejné je to i u vojáků.

Je dobré, pokud by to bylo zapotřebí, aby naši zemi bránili vojáci, kteří už mají za sebou bojové operace, nebudou se bát a při prvním výstřelu neutečou.

■ Kdy jste měl pocit, že si lidé vojáků opravdu váží?

Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na 8. červenec 2014, kdy jsme v Afghánistánu při útoku sebevražedného atentátníka ztratili pět vojáků. Lidé tehdy začali naprosto spontánně nosit kytice a zapalovat svíčky u pomníku před Generálním štábem. Ten je sice věnován bojištím naší armády ve druhé světové válce, ale tehdy se změnil na pomník těch pěti vojáků, kterým lidé sami od sebe, vyjadřovali úctu. Bylo to nesmírně silné, nezapomenutelné…

■ Co dluží naše společnost válečným veteránům?

Respekt. Zejména těm novodobým. Ženy a muži, kteří v zahraničí slouží pod českou vlajkou, si ho opravdu zaslouží.  Ale myslím si, že se to v poslední době výrazně mění k lepšímu.

■ Kdy přišel ten moment, že se u vás z koníčka stalo povolání?

Když jsem byl malý, tatínek mi vždycky říkával: bunkry tě živit nebudou. To je sice pravda, ony mě opravdu neživí, ale jimi vzbuzený zájem o vojenské dějiny mě přivedl na Filozofickou fakultu UK v Praze, a když jsem po jejím absolvování hledal zaměstnání, logicky jsem usiloval o to, stát se zaměstnancem Vojenského historického ústavu, což se mi nakonec splnilo. Nejdříve jsem tam pracoval jako občanský zaměstnanec, ale po povinné roční základní vojenské službě jsem dostal nabídku stát se vojákem z povolání, kterou jsem přijal a od roku 1992 sloužím v uniformě.

■ Je velký rozdíl být historikem vojenským a civilním? Máte třeba lepší přístup k informacím a do archivu?

Rozdíl zde určitě je. Pokud jde o samotné „historické řemeslo“, tam mezi profesí vojenského historika a historika věnujícího se standardním civilním tématům mnoho rozdílů nevidím. Ale vojenská historie bude oproti té civilní vždy odlišná. Je to dáno například bohatostí archivního matriálu, který je k dispozici. Za minulého režimu se také mnoho otázek nemohlo zkoumat a troufám si proto tvrdit, že například moderní vojenské dějiny této země jsou v mnoha ohledech „polem neoraným“, kde můžete dodnes učinit významné objevy. A ona možnost být u nějakého takového objevu jako opravdu první, je podle mého názoru u vojenského historika mnohem pravděpodobnější, než u někoho, kdo se věnuje středověku, kde všechny dostupné prameny před ním prozkoumaly desítky a možná dokonce stovky jiných špičkových odborníků.  

■ Kde ve svém oboru čekáte zásadní objev nebo možnost „být ten první“? Může se to stát u pohraničního opevnění, které vás dosud tolik baví?

Vzhledem k tomu, že jsem hovořil s více než třemi stovkami pamětníků – bývalých zaměstnanců Ředitelství opevňovacích prací, kteří v letech 1935-1938 výstavbu našeho opevnění řídili a prošel jsem prakticky všechny archivní materiály, které se v České republice k tomuto tématu dochovaly, si to nemyslím. Zajímavé objevy je však možné učinit v jiných oblastech, a to jak u nás tak i v zahraničí. Tím mám na mysli například otázky spojené s atentátem na Reinharda Heydricha, nebo vyhlazením Lidic, kterými jsem se rovněž zabýval, a podařilo se mi některé „objevy“ skutečně učinit.

Nesmíme však zapomínat,

že válka vždy byla spojena

i s utrpením a tisíci padlých

■ Takže stále procházíte archivy a muzea a pátráte?

Pochopitelně. Ovšem pouze pokud mi to mé časové možnosti dovolují. Léta se však věnuji sbírání dobových fotografií, například právě těch s našimi pevnostními objekty. A z tohoto pohledu je překvapivou studnicí zajímavých úlovků e-Bay, internetové aukční tržiště, na němž se každý den objevují stovky unikátních fotografií. Například těch, které pořídili němečtí vojáci v letech před druhou světovou válku a během ní. Horší však je to, že zájemců o takovéto snímky není málo a ceny v aukcích se často vyšplhají opravdu hodně vysoko.

■ Když porovnáte oslavy konce první a druhé světové války, na tu první se tak trochu zapomíná. Může za to pouze čas a stále menší množství pamětníků? Nebo ho trochu zastiňuje vznik Československa, které vzniklo o několik dnů dříve?

To je složitá otázka. Svou roli v onom „zapomínání“ však skutečně sehrává skutečnost, že jsme z první světové války vyšli se znovuobnovenou samostatností jako Československá republika, a proto bylo co slavit.

Nesmíme však zapomínat, že válka vždy byla spojena i s utrpením a tisíci padlých. My jsme do války v létě 1914 vstupovali jako součást Rakousko-Uherska a v uniformě rakousko-uherské armády také padlo na tři sta tisíc našich spoluobčanů. I v té nejmenší vesnici u nás najdete pomník se jmény padlých.

Památník obětí občanů Suchdola v 1. světové        válce v budově ZŠ

■ O to více bychom si ji měli připomínat…

Samozřejmě, jenže po vzniku nové republiky se začala budovat státní idea a vojenské tradice na základech našich legií – nutno říci, že naprosto oprávněně – a na mrtvé v rakousko-uherských uniformách se tak trochu zapomínalo. No a legionáři se zase nehodili jak nacistům, tak i komunistům, a proto i oni z našich dějin postupně zmizeli. Spolu s nimi i ona Velká válka, jak se jí kdysi říkávalo.

Objektivně je však potřeba říci, že ani o druhé světové válce toho stále nevíme dost. Nejenom legionáři, ale i účastníci zahraničního odboje, kteří prošli druhou světovou válkou na Západě, byli po únoru 1948 vymazáváni z dějin. 

Pomník obětem 2. světová války

Však ani ti, co bojovali na té „správné straně“, neměli vyhráno. Hrdinu SSSR Josefa Buršíka komunisti uvěznili a nenáviděli, generál Jaroslav Vedral–Sázavský, který padl 6. října 1944 na Dukle, nemohl být v padesátých letech v tehdejší literatuře uváděn, protože na východní frontu přišel z Velké Británie. V publikacích z padesátých let tak najdete informaci, že 6. října 1944 padl na hranicích velitel 1. brigády. Jméno však chybí, což působí až tragikomicky.

Vyvrcholením se 28. října 2018

stane vojenská přehlídka,

na jejíž přípravě

již nyní pracuje tým

vedený 1. zástupcem náčelníka

Generálního štábu generálem

Jiřím Balounem.

■ Lze toto zapomnění ještě napravit?

Určitě ano, ale bude to stát nemalé úsilí. Myslím si, že velkou příležitostí „rehabilitovat“ první světovou válku jako významnou historickou událost přináší současné „stovkové“ výročí. Nemůžeme sice konkurovat zemím, které si tento válečný konflikt připomínají kontinuálně od roku 1918, jako jsou Velká Británie či Francie. U nich je to obrovské téma dodnes. A není divu.

Vždyť v bitvě na Sommě přišlo za jeden jediný den o život padesát tisíc britských vojáků, což je dvakrát tolik, kolik má naše současná armáda. Přesto se domnívám, že to nesmíme vzdát a osobně si myslím, že to ani nevzdáváme.

■ Už tušíte, jak budou oslavy probíhat?

Celou řadu výročí spojených s první světovou válkou si již připomínáme od roku 2014. Letos pro nás bude mimořádně důležitý 2. červenec, kdy budeme na Ukrajině vzpomínat 100. výročí zborovské bitvy.

Příští rok přijdou na řadu výročí mnoha slavných bitev čs. legií na francouzské i italské frontě, stejně jako na Sibiři a vše vyvrcholí oslavami 100. výročí vzniku Československa.

■ Budou se nějaké akce konat i v Praze 6?

Vzhledem k tomu, že právě zde sídlí nejdůležitější armádní složky – Ministerstvo obrany i Generální štáb AČR, je logické, že významná část oslav proběhne právě zde. Jejich vyvrcholením se 28. října 2018 stane vojenská přehlídka, na jejíž přípravě již nyní pracuje tým vedený 1. zástupcem náčelníka Generálního štábu generálem Jiřím Balounem.

Titulní foto: historiesuchdola.cz

Foto: František Cinger

Eduard Stehlík (*1965)

– český historik a spisovatel

– ředitel odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany

– dříve působil jako historik Vojenského historického ústavu v Praze

– později jako předseda vědecké rady a 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.

– zaměřuje se na novodobé čs. vojenské dějiny, zejména období 1914–1956