Přečetli jsme: Jaroslav Čvančara říká: Němci vůči nám, Slovanům, necítí žádnou vinu. Rusů tu padlo 140 tisíc, Američanů jen 119

Na oběti našich otců, dědů, babiček a matek nesmíme zapomenout, říká hudebník, skaut Foglarova oddílu a historický publicista Jaroslav Čvančara. A to přesto, nebo spíše právě proto, že ze zahraničí stále sílí snahy o přepisování světových dějin 20. století a zlehčování viny Němců, Rakušanů a Maďarů, tvrdí autor monumentální historické trilogie Někomu život, někomu smrt nebo oceňované publikace Anthropoid. Češi podle něj rádi zapomínají nejen na své slavné dějiny, ale také na skutečný význam slova vlastenectví.

■ Slavíme výročí porážky Německa a jeho evropských satelitů, Maďarska, Itálie a Rakouska. Myslíte, že se dnes o událostech 2. světové války a o tom, kdo ji zavinil, píše objektivně? Čím dál více historiků a politiků totiž varuje před přepisováním dějin a výměnou viníků za oběti, jak se prosazují zejména tzv. sudetští Němci. Pro jejich mnichovskou centrálu začínají dějiny ne jejich zradou své vlasti – Československa – v září 1938, ale až 9. květnem 1945…

A co si máme myslet, když se ještě nedávno v kryptě chrámu svatého Cyrila a Metoděje, na posvátném místě hrdinské smrti sedmi československých parašutistů v roce 1942, skupina německých turistů měla dozvědět od českého tlumočníka, že se tady ukrývali „vrazi říšského protektora“? Nebo když i velitel průzkumného praporu v Prostějově v roce 2002 odmítl čestný název jeho jednotky „Anthropoid“ (paraskupina, která provedla akt národní pomsty na šéfovi německé okupační správy Heydrichovi – pozn. red.) s tím, že nestojí o pojmenování po akci, která stála tolik životů nevinných lidí?

Přitom akt národní pomsty na Reinhardu Heydrichovi, třetím muži nacistického režimu, je všude v zahraničí považován za největší čin domácí resistence v Evropě v celé 2. světové válce! Žádný jiný Hitlerem porobený národ v Evropě si netroufnul takový čin uskutečnit. Je to jasný důkaz boje našeho národa za svobodu a jeho nezměrného hrdinství a obětí pro druhé. Ve zkoušce dějin náš národ jako celek obstál, a to se ctí.

■ Bývalý velitel prostějovských průzkumníků ale konečně nebyl jediný uniformovaný, kdo má zvláštní vztah k bojovým tradicím své vlastní armády, jejíž uniformu nosí: za panování Saši Vondry ministerstvo obrany zrušilo dobře vycvičenou jednotku AZ Vojenské policie s historickým názvem „Stráž obrany státu“ i s vlastním praporem, schváleným VHÚ, a to jen proto, že si na ni stěžoval samozvaný tzv. mluvčí sudetských Němců a její příslušníci žili ve svém občanském životě vlasteneckým a politickým životem…

Ptám se, je doba od konce 2. světové války tak dlouhá, abychom zapomněli na historické zkušenosti? Abychom ztratili smysl pro jejich respektování? Vždyť nám hrozí nebezpečí z toho, že národ, který zapomene na svou minulost, bude dějinami odsouzen k jejímu opakovanému prožití! Navíc: Druhá světová válka je stále živé téma stejně jako tehdejší česko-německé vztahy. A příběh operace Anhropoid je mnoho příběhů v jednom.

Doslova antických příběhů výjimečných lidí ze všech možných vrstev, vyznání a společenského postavení, kteří své vlastenectví zaplatili doslova nadlidskou obětí. Včetně žen a malých dětí byli Němci zavražděni, zastřeleni či zplynováni jako pomsta na celých rodinách nebo i na celých vesnicích. Tito naši hrdinní předci pohnuli svou smrtí dějinami světa a zanechali nám nesmazatelný morální odkaz. Na to bychom opravdu neměli zapomínat.

■ Takže prostě jen rádi na oběti našich předků zapomínáme a považujeme je za samozřejmost? 

Ano, a navíc se necháváme snadno přimět k tomu, abychom zapomněli. Také se bojíme pojmenovat zločiny a pojmenovat zločince. Vezměte si například zločince z doby komunismu – krutého Miroslava Picha-Tůmu nebo Karla Vaše, který poslal na šibenici generála Píku, který ho přitom doslova vyrval smrti ve Stalinově gulagu. Nic se jim nestalo. Na oběti statisíců nejlepších Čechů z doby nacismu a komunismu přece nesmíme zapomenout, i když se o to dnes mnoho lidí snaží.

■ Také o sílících snahách o přepisování dějin, kdy se z německých a rakouských viníků dělají nevinné oběti, se mluví už dlouho. Stejně jako o podobném tlaku sudetoněmeckého landsmanšaftu a části vlád Německa a Maďarska. Kdo a co za tím podle vás je, za úpadkem vlastenectví a patriotismu, který vidíme dnes kolem sebe i v jiných zemích EU?

Víte, jsou lidé, pro něž je pojem vlast naprosto cizí. Vidíme to dnes a denně.  Některým vadí i to, že se Češi cítí vlastenci. Vlastenectví je dnes považováno skoro za urážku, a to nejen u nás. Občané Evropy sice začínají střízlivět, ale obávám se, že už je pozdě. Může za to i naivita a lehkomyslnost, s jakou třeba politici západní Evropy přijímají různé utopie. Teď jen bezmocně přihlížejí, jak se jim celé městské části před očima mění v muslimské chalífáty. Tak to je v Bruselu, Paříži, Stockholmu a na mnoha jiných místech, kam se dnes už tamní policie ani neodváží. 

■ Máte pro to nějaké důkazy, o těch prvopočátcích přepisování a překrucování dějin? 

Podívejte se, na rozdíl od nás Němci dodnes nevydali téměř žádné publikace o našem odboji. Vůbec Čechy neuznávají jako své protivníky. Kdyby tomu tak nebylo, tak by v Německu takové publikace vyšly. My jsme proti nim mnohem dál. Ale jak vyplývá z každoročních setkání sudetoněmeckého landsmanštaftu, mnohým takzvaným sudetským Němcům dodnes vadí, že jsme je pomáhali porazit. Očividně nenávidí prezidenta Beneše, který se dokázal vrátit domů do osvobozené vlasti jako vítěz a byl jedním z tvůrců myšlenky na jejich odsun. Je to dáno i tím, že se mnozí Němci stále ztotožňují jen se svou vinou vůči Židům a Romům, vůči Slovanům a Čechům už ale žádnou vinu až na výjimku necítí. Řadový Němec si tak možná ani neuvědomuje, co to bylo pro nás za hrůzu, když jeho otcové a dědové běžně odsuzovali k trestu smrti celé české rodiny.

■ Podle některých současných pravicových názorů začala okupace Československa ne v srpnu 1968, ale už zároveň s jeho osvobozením v letech 1944–45. Souhlasíte s nimi?

Ne. Je třeba přesně rozlišovat politiku Stalina, ale třeba i amerického prezidenta Roosevelta, který plnil většinu Stalinových územních požadavků až příliš ochotně, a na druhou stranu nesmírnou oběť obyčejných sovětských vojáků. Ať si říká, kdo chce, co chce, Rudá armáda osvobodila skoro 90 procent území Československa, za což zaplatilo 140 000 jejích vojáků svými životy. Američanů padlo jen 119, takže podíl Rudé armády na osvobození od nacismu nelze nijak a nikdy zpochybnit. Čísla nelžou, ta nelze propagandisticky upravit. Navíc zdaleka ne všichni sovětští vojáci s komunistickým režimem souhlasili.

■ Těžko lze ale dnešní generaci vyčítat nedostatek vlastenectví, když – alespoň ti moudřejší – vědí, jak to s těmi, kdo nezištně bojovali za svobodu vlasti, po roce 1948 dopadlo? Nelze se pak divit, že dodnes nebyl českými politiky přes řadu slibů schválen zákon o Květnovém povstání českého lidu v roce 1945? 

Odpověděl jste si sám, pane redaktore. Je to ostuda.

Zdroj: parlamentní noviny.cz

Foto: archiv Jaroslava Čvančary

Jaroslav Čvančara, který do konce navštěvoval generála Rudolfa Pernického

KVĚTNOVÉ ZASTAVENÍ S HRDINY I NEHRDINY

 Spisovatel, historik a také hudebník country kapely Taxmeni Jaroslav Čvančara je nejmladší syn známé rodiny Čvančarů, která stála u začátků české kinematografie. V rodině se ctily masarykovské ideály a svoboda. Malý Jaroslav, v tomto duchu odchovaný stejně jako jeho tři starší sourozenci, byl také skautem – a to přímo ve Foglarově oddílu. A dík filmovým, ale i těm skutečným hrdinům, kterým od dětství mohl být blízko, zasvětil tématu statečnosti, hrdinství a dobrodružství i celou svoji práci. Stejné hodnoty oslavuje ve svých textech s country skupinou TAXMENI, která nedávno hrála i americkým dragounům, když byli ubytováni v pražských Ruzyňských kasárnách během svého průjezdu Českou republikou.

■ Začněme ale u filmu, s kterým je spojena rodinná historie Čvančarů. Váš otec a strýc vlastnili před válkou několik biografů a rozsáhlý filmový archiv. Kde vlastně skončily všechny ty filmy?

Hlavní sbírku sebrali Němci hned koncem března 1939. Za doprovodu Gestapa si pro ně přišli úředníci z nějakého německého archivu. Po válce otec se strýcem samozřejmě věřili, že se živnost znovu rozběhne, ale znárodnění československého filmu hned v roce 1945 je poněkud zchladilo. Sice ještě pořád doufali, že v malém to třeba půjde, ale den po 25. únoru 1948 byli oba vyhození z filmového zaměstnání a posláni jako pomocní dělníci do výroby.

Další filmy nám byly zabaveny v devětačtyřicátém za asistence Sboru národní bezpečnosti a od té doby byl v naší rodině film vlastně skoro ilegální, schovávali jsme jen nějaké nejlepší kousky.  Po zatčení mého bratra v roce 1958 u nás byla ještě vojenská kontrarozvědka – a tu také moc zajímaly filmy.

■ Co z archivu podniku Čvančarových vadilo Němcům?

Záminkou byly filmy, kde hráli židovští herci nebo takové, které mohly vyznívat proti Říši. Ale ve skutečnosti je zajímaly historické unikáty, hlavně nejstarší dokumenty, které otec se strýcem shromáždili jako velcí fandové kinematografie. Oni totiž například už jako mladíci před válkou skupovali na poutích staré filmy od venkovských kočovných společností. Ty se jinak běžně po vícenásobném použití jako opotřebované vyhazovaly.

Jenže mezi nimi byly třeba i ručně kolorované francouzské filmy z úplných počátků kinematografie. Náš archiv fungoval rovněž jako půjčovna, filmy jsme posílali do biografů, třeba až na Podkarpatskou Rus. Už tehdy měly velkou hodnotu a Němci na naši sbírku měli zřejmě tip, podobně jako jinde na jiné cenné sbírky, třeba obrazy, sochy.  Zachránily se tehdy jen ty právě rozpůjčené, protože ty se v důsledku událostí vracely zpátky se značným zpožděním. A už nám zůstaly.

■ Ale ještě něco vaše rodina zachránila…

Němci sem po tři dny přijížděli, prohlíželi a zabavovali. Pak sklad vždy na noc zapečetili a odešli. Otec s maminkou možná Němce trochu podcenili a učinili risk, který mohl mít nedozírné následky. Jednu noc totiž odlepili jejich pečetě a tajně vytáhli ze skladu asi 50 filmových krabic, těch historicky nejcennějších – záběry legionářů, filmy s T. G. Masarykem, s Benešem.  

Filmový poklad se jim podařilo celou válku – někdy i za dost dramatických okolností – schovávat. Němci to porušení pečetí kupodivu vůbec nezaznamenali. Po válce naši tyto filmy odevzdali prezidentu Benešovi a do různých státních archivů. Moc si tím ovšem nepomohli…

■ Vy sám jste narozený až po válce, ale vaši starší sourozenci ji zažili. Jak se ve vašem dětství promítala? A padesátá léta, kdy jste byl malý?

Docela dost. Naše celá rodina, všichni jsme byli vlastně takoví spiklenci. Jak za války, tak později. Nacistickou, a po roce 1948 komunistickou ideologii moji rodiče i starší sourozenci chápali jako nepřátelskou, ale naši zároveň měli i jakýsi zvláštní druh humoru. Byli schopni brát ty okolnosti s nadsázkou. Ale někdy to moc k smíchu zase tak nebylo.

■ To je vidět i v knize vašeho bratra Františka, který později emigroval do Kanady. Jeho vlastní zatčení a věznění pro „pobuřování proti republice“ v roce 1958, ale i celá rodinná historie Čvančarů jsou tam líčeny úsměvně, ačkoli šlo mnohdy ne-li o život, tak o hodně. Jako byste všichni měli nějaké geny, které vám umožnily vnímat i různé kritické situace jako dobrodružství. Přenesly se ty dobrodružné geny i na vás?

Já nevím, asi ano. Zatímco jiní mí vrstevníci procházeli v mládí pohádkami, já jsem měl rád filmové kovbojky, a hned, jak jsem se naučil číst. četl jsem dobrodružné knížky. Jako dvanáctiletého mne oslnily ilustrace Zdeňka Buriana. Díky rodinnému známému jsem se dostal i k němu do ateliéru. Původně jsem chtěl od něho podepsat knihu. Ale u toho nezůstalo, pak už jsem k Burianům chodil téměř pravidelně. Nevím sice, co jsem jim tam mohl v tom věku vykládat za moudra, ale je fakt, že nás spojovala celá řada věcí. Jednak nepřízeň režimu, společní známí. Mimochodem Zdeněk Burian také docházel na filmové projekce k našemu rodinném příteli Rudolfu Chundelovi.

Dobrodružství bylo i běhat po žižkovských dvorcích, kde se ještě koncem padesátých let tu a tam válely německé přilby, kovová pouzdra od plynových masek a další pozůstatky z války. S tím jsme si jako kluci hráli. Nikdo ale nechtěl hrát Němce. Jen ten, na koho padlo číslo při rozpočítávání. Taky jsem jednou ve zdejší sběrně, bylo mi asi šest, našel v hromadě šrotu německý samopal MP 40 – Schmeisser. Vzal jsem si ho a šel s ním hrdě po ulici. Když se mne lidi ptali, co to máš, chlapečku, tak jsem řekl: „To je tatínka!“. Dovedete si to představit – padesátá léta. Starší bratr pak samopal k mé lítosti v noci rozřezal na kousky a šel hodit v noci do Olšanského rybníka. Dodnes jsem mu to nezapomněl…

■ A s tímhle bratrem Miroslavem jste nedávno vydal i knihu Zaniklý svět stříbrných pláten, která mapuje historii pražských biografů?

Ano, ale podobně jako ta další kniha, kterou připravujeme, je to hlavně jeho mnohaletá práce. Já mu jen pomáhám. Jeli jsme spolu kvůli tomu, ačkoli je mu už přes 80 let, i do Ameriky, kde jsme absolvovali náročnou cestu po stopách Buffalo Billa. Právě na toto téma dokončujeme faktografickou studii s názvem Když u nás byl Buffalo Bill. Vyjde opět v nakladatelství Academia.

Název zní trochu senzačně a trochu pohádkově, o čem to vlastně bude? Přiblíží jinou tvář slavné legendy Divokého Západu, plk. W. F. Codyho, zvaného „Buffalo Bill“, kterému tolik uškodila braková literatura a někteří černobíle píšící autoři. Buffalo Bill – tehdejší vyslanec americké, národopisné kultury zanechal nesmazatelnou stopu, která oslovila několik dalších generací Čechů, Moravanů a Slezanů. Jeho jezdecká revue Wild West Show, čítající stovky lidí a koní vystupovala totiž i v šesti městech na Moravě a ve Slezsku. Nejen ale fakta. Shromáždili jsme absolutně unikátní, technicky kvalitní materiály: fotografie, pohlednice, dobové letáčky, programy, vstupenky, plakáty, úřední písemné smlouvy o pronájmu, novinové články, inzeráty, atd.  To vše v té knize bude.

■ Tématem, kterým se ve svých knihách ale nejvíc zabýváte, je doba II. světové války. (Ceněná trilogie Někomu život – někomu smrt, kniha Heydrich…) Proč vlastně? Má to také nějaké rodinné důvody?

Ano, naši příbuzní byli zastřeleni během heydrichiády a já jsem se začal zajímat, proč vlastně a jak to všechno bylo.  V osmdesátých létech minulého století měl jsem ještě možnosti osobně mluvit se spoustou pamětníků, dávat dohromady souvislosti. Téma se stále rozšiřovalo, materiály narůstaly.

■ Setkal jste se i s takovými lidmi, jako byl třeba příslušník Hitlerova osobního Begleitkomanda nebo syn Reinharda Heydricha. Jak na vás tito lidé působili? O čem jste se bavili?

Oba byli pro mne mimořádnými pamětníky – svědky klíčových událostí. Rochus Misch žil v bezprostřední Hitlerově blízkosti od roku 1939 až do konce jeho života v berlínském bunkru. Možná někdo bude nevěřícně kroutit hlavou, ale byl to velice sympatický člověk. Když se máte potkat s esesákem, trpíte předsudky, čekáte něco jiného.  Byl jsem u něho několikrát.

Bylo mu kolem devadesátky a už neměl asi co tajit a ztratit, a tak byl myslím docela otevřený. Příliš toho prožil, mnohokrát nevěděl, jestli bude za hodinu živ. Po válce ho zajali Rusové, věznili v Lubjance, ale přežil a vrátil se do Německa. Zajímalo mne nejvíce, jaký byl Hitler ve skutečnosti, v soukromí. Misch popisoval různé příhody, některé i veselé. Bylo to něco jiného, než všechna ta obvyklá klišé, zafixovaná z médií a knih.

■ Zpracujete to někdy a vydáte?

Nevím, asi ne, to nejsou věci, které by byly nějak zásadní. Ale osobně mne to obohatilo.

■ A syn Reinharda Heydricha?

S tím jsem se setkal rovněž několikrát. I on na mě působí sympaticky. Zajímaly mne informace z doby, kterou si pamatoval, různé detaily. Na osobní otázky jsem se ale moc neptal – asi by si řekl, co od něj vlastně chci slyšet… Také jsem mu zařídil návštěvu v Panenských Břežanech, kde na zámku s rodiči za protektorátu bydlel. Vznikla z toho nakonec ale nepříjemná situace, protože se do médií dostaly nepravdivé informace místního starosty. Ten okamžitě pustil do tisku lživé informace, např. že syn Heydricha hodlá zámek opravit. To bylo hodně pod pás. Naše kontakty pak ještě více ochladilo české vydání pamětí jeho matky, Liny Heydrichové. K pamětem jsem napsal český doslov, což pro vydání takové knihy bylo nutné. protože obsahovala pasáže, pro českého čtenáře těžko přijatelné. Ten můj doslov se panu Heiderovi nelíbil.

■ Co byste na válečné téma ještě rád zpracoval?

S prof. Milanem Haunerem mám čest spolupracovat na životopisu Adolfa Hitlera, jakýsi „den po dni“. Dále mám rozpracovanou monografii o Pravomilu Raichlovi, což je pro mě obrovsky zajímavá postava skutečného hrdiny.

Jeho cesta z protektorátu, kdy se chtěl dostat k čs. zahraničnímu vojsku skončila v ruském gulagu. Z něj se zachránil až vstupem do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. S 1. Československým armádním sborem v SSSR se probojoval až na Slovensko. Z války si odnesl bezpočet zranění a řadu vyznamenání. Ale poznal sovětskou realitu a metody tehdejších komunistů. Pro své vlastenecké a masarykovské ideály a organizování protikomunistického odboje byl odsouzen k trestu smrti. Pak mu byl trest snížen na doživotí. Prošel řadou věznic. Z Leopoldova se mu podařilo uprchnout do Západního Německa, kde sloužil v tzv. Čs. strážní rotě. Později žil v USA.

Když se po listopadu 1989 mohl opět vracet do své vlasti, nemohl se smířit se stavem české justice, respektive, jak podle Havlova hesla „Nejsme jako oni“, byli tolerovány zločiny lidí typu komunistického prokurátora dr. Karla Vaše. Válečný veterán Raichl, i když sám již starý a nemocný se rozhodl, že za všechny ty mrtvé a zmrzačené potrestá Vaše smrtí. Chtěl tak učinit demonstrativně, veřejně, už zřejmě ze zoufalství, kam česká společnost postupně upadá. Raichl přijel z USA a bydlel v té době v Plzni. V osudný den 25. únor zemřel na infarkt.  Darebák Vaš žil pak ještě deset roků…

A docela aktuální je menší knížka Voláme všechny Čechy, která vychází právě teď, k výročí Pražského povstání z května 1945. Mapuje souvislosti a poslední dny války v Praze a v českých zemích pomocí více jak 200 unikátních, většinou dosud nezveřejněných fotografií. Brožuru vydala Asociace nositelů legionářských tradic. Zároveň s tím jsem spolupřipravil i několik výstav k tomuto výročí, které budou k vidění na různých místech po republice. Je historickou pravdou, že při osvobozování Československa padlo na 144 000 sovětských vojáků, že ve středu 9. května vstoupila do Prahy Rudá armáda a v hlavním městě a okolí padlo na 500 rudoarmějců. Ke škodě většiny obětí, díky zákulisním velmocenským machinacím, toto osvobození nakonec vyústilo v Pyrrhovo vítězství… Pojem „osvobození“ získal poněkud nahořklý význam. I když ti obyčejní ruští vojáci za to nemohli.

Zdroj: www.cesky-dialog.net