Přečetli jsme: Olga Tichá: Zdraví ji zrazovalo, ale ona boj o život nikdy nevzdala

Paní Olga Tichá se narodila v roce 1932 v pražském Suchdole. Ve třech letech se pak přestěhovala s rodiči do Horoměřic. Většinu života ale strávila v Horních Počernicích, kam se v devatenácti letech provdala. Nyní žije už více než třicet let v Domově pro seniory v Kobylisích, kam se nastěhovala po smrti svého manžela, o kterého se poslední tři roky jeho života starala. „Přál si zemřít doma a já mu to chtěla splnit,“ říká. Málem to ale stálo život i jí.

■ Které z míst, kde jste žila, vám přirostlo nejvíce k srdci?
Nejvíce k srdci mi přirostly Horoměřice, přestože jsem tam zároveň prožila nejhorší chvíle v životě.
■ Proč?
Často jsem byla v nemocnice, protože jsem byla náchylná k angínám, zápalům plic a dalším podobným nemocem. A jelikož v té době autobusy tolik nejezdily, vzala si mě maminka vždy na záda a šla se mnou do Prahy k lékaři. Mezi Bořislavkou a Horoměřicemi byla všude pole, a protože byla válka, tak tam byli i Němci, kteří hlídali letiště. Maminka se pokaždé bála, aby nám něco neudělali.
■ Byli tam Němci hlavně kvůli letišti?
Nejen kvůli tomu. Horoměřice byly hlavně jeden statek vedle druhého. Takže měli vidinu majetku místních obyvatel. Přistěhovali se tam i německé gestapačky, které bývaly v koncentračních táborech. Jezdili do Horoměřic odpočívat. Vojáci nám v tělocvičně vytrhali parkety a dali si tam koně. Nakonec nám zabrali i školu, tak jsme se chodili učit do hospody.
■ Jak vypadala výuka během války?
Měli jsme skvělou paní učitelku, která se nás i přes to, že byla válka, snažila něco naučit. Pamatuji si, že hostinský ji kolikrát zarazil, že něco takového by neměla říkat, protože kdyby to někdo slyšel, tak nás udá. Ale paní učitelka vždy odvětila, že ona Češka a nestydí se za to. Takže nám vyprávěla dějiny tak, jak se opravdu staly, za to jsem jí dodnes vděčná.

Do Horoměřic se přistěhovali

i německé gestapačky,

které bývaly v koncentračních táborech.

Jezdili do Horoměřic odpočívat.

Vojáci nám v tělocvičně vytrhali parkety

a dali si tam koně.

Nakonec nám zabrali i školu,

tak jsme se chodili učit do hospody

■ Když jste mohla chodit do školy, tak se váš zdravotní stav zlepšil, je to tak?
Chvíli ano. Ale bylo to jako na houpačce. Rodiče mi občas vyprávěli, že už se se mnou několikrát v podstatě loučili. A přitom mě v den narození nechali hned pokřtít československým farářem, abych byla zdravá. Ale i když mě dříve zdraví zrazovalo, teď je mi pětaosmdesát a jsem stále tady.
■ Čím to podle vás je?
Mám tvrdou povahu po tatínkovi, takže dokáži poslouchat na slovo pokyny lékařů a to se mi už několikrát vyplatilo. Ačkoli u nás doma se hodně praktikovali i osvědčené babské rady.
■ Jaké například?
Třeba, když jsem jako malá dostala dokonce revma, tak si vzal na sebe tatínek montérky a holinky, mě jako pětileté holčičce nechal pouze kalhotky a botičky, a vodil mě ve vysokých kopřivách. Maminka zatím připravila doma necky plné heřmánkového odvaru. Když jsme přišli, tak mě celou sežehanou od kopřiv dali do necek a pořádně mě v nich vymáchali.
■ Pomohlo vám to?
Jistě. Lékaři nemohli uvěřit, že jsem se z toho dostala.
■ Bylo vůbec možné, přes všechny vaše zdravotní potíže, prožít normální dětství?
Ne. Ostatní děti mi říkali doslova „chcípáků, jdi stranou, ať se ti nic nestane“. Ani do práce mě nikam nechtěli. Až místní cukrář, který si tam otevřel cukrárnu i s dílnou si mě vzal k sobě, abych se vyučila. Jenže stejně jako děti umí být kruté, tak to umí i dospělí. Někteří zákazníci nechtěli, abych je obsluhovala. Říkali, že počkají na někoho jiného, protože od chcípáčka jako jsem já, jídlo nechtějí.

Jako prodavačka jsem pracovala

celý život a svou profesi jsem milovala.

Stát za pultem a bavit se s lidmi

mě velice bavilo.

■ Jak na to reagoval váš vedoucí?
Byl moc hodný. Když to viděl, přišel tam a řekl, že to tedy ne. Abych je klidně obsloužila, že je nikdo jiný obsluhovat nebude. Jen ta služba u něj trvala pouhý rok, protože v roce 1948 mu kvůli udání obchod zavřeli.
■ Co jste pak dělala?
Udělala jsem si výuční list. Jako prodavačka jsem pracovala celý život a svou profesi jsem milovala. A to až do roku 1981, než jsem šla do penze. Stát za pultem a bavit se s lidmi mě velice bavilo.
■ To pro vás musel být odchod do penze docela těžký, když jste do té doby byla denně v kontaktu s lidmi?
Ano, ale já do důchodu jít musela. Manžel si zlomil nohu a lékaři zjistili, že má v kostech rakovinu. Tři roky jsem se o něj starala. Přál si totiž zemřít doma, tak jsem mu to chtěla splnit. Jenže jsem se po jeho smrti zhroutila, tak jsem musela jít sem do domova. Ale nelituji toho, protože žiji. Mám šest vnoučat a pět pravnoučat. Každý večer děkuji, že jsem ten den prožila.

֎        ֎        ֎
V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Zdroj: foto i text prazsky.denik.cz