Přečetli jsme: Martin Stropnický: Pro migranty už Evropa nemá bezbřehou náruč

Ministr zahraničí Martin Stropnický (ANO) je toho názoru, že ve vztahu k migrantům už Evropa nemá bezbřehou náruč. V rozhovoru mluví i o našem vztahu k Evropské unii, Rusku či Číně.

■ Prezident Miloš Zeman obhájil úřad. Jak si představujete vytváření zahraniční politiky ve vztahu prezident, premiér a vy jako šéf resortu, včetně nacházení konsenzu?

V mé minulé funkci jsme se poměrně pravidelně s panem prezidentem vídali a věci jsme konzultovali. Ne na všem jsme se shodli, ale nebral mi mé názory. Příklad: protiruské sankce. On s nimi opakovaně nesouhlasí, vyjadřuje to, zatímco já držím linii EU. Nebránilo nám to setkávat se a komunikovat.

■ Bude to v prezidentově druhém mandátu jiné?

Nejsem sám, kdo je velmi zvědavý, kdo čeká s velkou netrpělivostí, jak se bude prezident ve druhém období vyjadřovat, jak bude postupovat. Zda s větší razancí, což tvrdí někteří analytici, nebo naopak s určitou umírněností, což by mohlo posouvat spolupráci s vládou.

Hranice suverenity

si každá země

musí rozhodnout

sama za sebe

■ Vděčí Miloš Zeman za znovuzvolení také kancléřce Angele Merkelové a Bruselu, tomu, jak se stavěly a nadále staví k uprchlické krizi?

Téma uprchlické krize, byť nejsme v roce 2015, kdy vrcholila, do budoucna zůstává jednou z nejobtížnějších výzev k řešení na mezinárodním poli, o tom není pochyb. Řekl bych, že ani ne pan prezident, ale někteří jiní politici toto téma přiživovali, využívali, až zneužívali, takže se znásobilo ve své velikosti. Ale že bych řekl, že „vděčí Merkelové“, tak bych to neoznačil.

■ Evropská komise už proti Česku podala kvůli kvótám žalobu u unijního soudu. Jak daleko může podle vás Brusel vůči ČR celkově zajít a kde jsou hranice naší suverenity?

Hranice suverenity – a to je jednotný vládní názor a především postoj, který zveřejňoval opakovaně pan premiér – si každá země musí rozhodnout sama za sebe. Zároveň jsme členy nějakého celku. Mě jako stoupence evropského projektu mrzí, když se redukuje na otázku chyb, které se staly v migrační krizi, nebo řadu drobných, ale bolestných pochybení v případě některých smysl postrádajících směrnic.

Když někoho pozvete domů na večeři, tak přece nezačne tím, že bude přestavovat nábytek ve vašem obýváku

■ To ovšem Unii žádné plus body v očích nejen české veřejnosti nepřidalo.

A to je hrozná škoda. Na ministerstvu jsme nedávno pořádali setkání s podnikateli. Byl tady Jaroslav Hanák, prezident Svazu průmyslu a dopravy, a celé vedení svazu. Mluvili tak silně proevropsky ve smyslu našeho hospodářství, exportu, naší provázanosti, že jsem si znovu uvědomil, že evropský projekt uspěl, že se jmenuje, kdybych to měl říci dvěma slovy: mír a prosperita.  A že Evropa žije bezpříkladné období míru a prosperity. To je obrovský kapitál, který bych jako občan a ministr strašně nerad viděl znehodnocen kvůli nešťastným směrnicím nebo některým chybným politickým krokům třeba v roce 2015 ohledně migrace.

■ Jak se uvnitř EU tříbí názory na účinnost kvót a budoucí stálý přerozdělovací mechanismus, jemuž se říká Dublin IV.? Spojuje země Visegrádu stále týž postoj?

Teď vás nechytám za slovo, ale také říkáte, že Dublin IV. je povinné přerozdělování. Dublin IV. je jakési poučení, které má napravit zádrhele z let 2015 a 2016, tedy zneužívání azylového řízení, nedostatečnou komunikaci mezi státy a prověřování osob, nedostatečnou spolupráci zpravodajských služeb a policejních orgánů.

Naši vojáci

s rakouskými a maďarskými

nacvičovali reakce

na příhraniční

krizovou situaci

■ Kde se skrývá čertovo kopýtko?

Pro nás je tam nepřijatelná zmínka, a to, že v případě krizového vývoje by přišly ke slovu kvóty. Teď máme zhruba do června čas. Určitě budeme proti tomu vystupovat, ale musíme se pokusit něco navrhnout. V4 drží společnou linii. A přibylo Rakousko, což je příklad názorového vývoje. Ještě v roce 2015 se Rakousko, jež bralo 35 až 40 tisíc lidí ročně, tedy relativně velké množství, řadilo mezi naše hlasité kritiky.

■ Rakušané tehdy jako první, ještě před Němci, hovořili o možnosti odnětí části prostředků z eurofondů.

Když jsem naposledy mluvil se svým bývalým kolegou, ministrem obrany Hansem Peterem Doskozilem, tak hovořil velmi podobně jako my. Pořádali jsme dokonce společná cvičení. Naši vojáci s rakouskými a maďarskými nacvičovali reakce na příhraniční krizovou situaci. Vývoj byl vidět i ve volbách ve Francii, nakonec i v Německu. Bezbřehá otevřená náruč z doby před dvěma třemi lety už není ani u evropského občana.

■ Nezní vám varovně, že třeba v Německu pořád přetrvává ovzduší ve stylu: přijďte, my se o vás postaráme, půjdeme vám na ruku. Třeba informace z minulého týdne. De facto legalizovali mnohoženství, když jej několika Syřanům povolili kvůli dětem, a nadřadili to německému právu, které bigamii zakazuje.

Takové věci problém ještě komplikují. K nám jsou absolutně nepřenosné, vyloučené. Vždycky budu razit jednoduchou tezi, že pokud se u nás ocitne azylant nebo uprchlík, tak samozřejmě musí respektovat náš právní řád. O tom není sporu. Když někoho pozvete domů na večeři, tak přece nezačne tím, že bude přestavovat nábytek ve vašem obýváku.

Brusel – to bychom měli být my. A když říkám my, myslím tím členské země, premiéry členských zemí a jednotlivé ministry

Extrém jsou mladí, svalnatí muži,

kteří mají v jedné ruce

ruličku stodolarových

či stoeurových bankovek

a ve druhé

poslední model iPhonu

■ Většina uprchlíků míří do nejbohatších evropských zemí. Někteří si vybírají i v rámci Německa ty bohatší spolkové země, třeba Bavorsko.

Samozřejmě ctím zákony lidskosti. Často jsem i v kampani do parlamentních voleb říkal: Když vám zaklepe na dveře syrská žena, která bude mít dvě malé děti, která za války přišla o manžela, o příbuzné, o střechu nad hlavou, tak ji skopnete ze schodů?

■ Ale na dveře neklepou jen zoufalé syrské ženy.

Druhý extrém jsou mladí, svalnatí muži, kteří mají v jedné ruce ruličku stodolarových či stoeurových bankovek a ve druhé poslední model iPhonu. Viděl jsem to třeba ve Slovinsku. Dva naši vojáci ze zdravotnické jednotky mi v šoku líčili, že poznali na předloktí jednoho z uprchlíků tetování Tálibánu. My ho známe z Afghánistánu, protože jsme tam sloužili, říkali.

■ Na podzim 2015 jsem se dostal do dvou záchytných uprchlických center v Německu. Musím s vámi souhlasit – měl jsem potíž najít syrskou rodinu podle vzorce otec, matka, děti. Převažovali mladí, silní muži.

Pak se spousty z nich vydávaly za nezletilé. Plus měli očividně falešné pasy, kde se opakovalo stejné jméno v desítkách případů. Byl jsem v táboře na řecko-makedonských hranicích, kde máme také policisty. Tábor byl na polní podmínky veden perfektně, žádné luxusní zařízení, ale bylo tam čisto, byl tam pořádek, kvalitní strava, kvalitní lékařská péče, velké dětské hřiště. Uprchlíci ho naplnili jenom ze třetiny.

Ministr Makedonie, malé chudé země, mi řekl: Nabídli jsme asi 40 lidem, že bychom se o ně dokázali postarat v tom smyslu, že bychom jim dali práci, solidní bydlení i zdravotní péči. Odpověděli nám: Ne, ne, ne, my chceme do Německa. To potom entuziasmus a humanita vadnou. On je to opravdu chleba o dvou kůrkách.

■ Neobáváte se plíživé ideologizace z Bruselu, kdy se hodnoty části politického spektra vydávají za přikázání? Slovensko například ztroskotalo v soutěži o přesun sídla Evropské lékové agentury z Londýna mimo jiné kvůli tomu, jak se staví k sexuálním menšinám, což bylo jedno z kritérií. Když to přeženu: kdyby za Slovensko v soutěži Eurovize zpívala vousatá zpěvačka, tak by mělo nadějnější vyhlídky.

Tento konkrétní příklad neznám. Ale Brusel – to bychom měli být my. A když říkám my, myslím tím členské země, premiéry členských zemí a jednotlivé ministry tak, jak zasedají na příslušných ministerských setkáních.  Postupem času došlo k hypertrofii vlivu Komise, byrokratického aparátu vůbec, který by měl být obslužný, nikoli určující. Pokud se mluví o reformě, někdy i květnatě, a lidé se ptají „no a co?“, tak toto je jedna z věcí, která by se měla změnit. Tisíce dobře placených administrátorů žijí v mikrosvětě odtrženi od reality a nenaslouchají evropským občanům.

■ Vaše vláda by přivítala větší roli NATO při řešení migrační krize.

Když tady byl Jens Stoltenberg krátce po jmenování generálním tajemníkem NATO (2014 – pozn. redakce), tak se ho na to Andrej Babiš, tehdy ministr financí, zeptal. Stoltenberg, zjednodušeně řečeno, odpověděl: To není naše věc. Než se rok s rokem sešel, se jí stala. Aby ale Aliance mohla efektivně zasáhnout podle článku 5 Washingtonské smlouvy, tak si o to členská země musí říci. Nebo musí podle článku 4 vyvolat jednání. To se nestalo. Jedním z klíčů řešení je pomoc v ohniscích konfliktů, jako je Sýrie nebo Irák.

■ Prezident Zeman se s vládou naopak rozchází v postoji k Jeruzalému. Podpořil jednostranné rozhodnutí prezidenta Trumpa uznat jej hlavním městem Izraele.

Jsem rád, že pan prezident dlouhodobě a silným hlasem podporuje naše úzké spojenectví s Izraelem. V tom s vládou není absolutně žádný rozpor. Ještě v prvním pololetí tohoto roku se tradičně setkají obě vlády, tentokrát v Praze, a v tom smyslu si telefonoval premiér Babiš s izraelským premiérem Netanjahuem.
Pokud jde o ambasádu, myslím, že to, jak jsme nakonec hlasovali v OSN, tedy že jsme se zdrželi jako jeden ze šesti států EU, není vůbec alibismus, ale je to velmi silný názor.

Na jednu stranu nechceme drolit unijní stanovisko, vycházíme z rozdělení roku 1967, tak jak bylo stanoveno. ČR považuje Jeruzalém za budoucí hlavní město obou států, tedy Izraele a budoucího státu Palestina. Byli bychom rádi, kdyby vyšel plán USA na oživení mírového procesu mezi Izraelem a palestinskou stranou, ale pokud vím, ještě není připravený ke zveřejnění.

■ Stále však platí rezoluce Rady bezpečnosti číslo 478 z roku 1980. Za porušení mezinárodního práva označila krok Izraele, jímž uzákonil Jeruzalém svým nedělitelným hlavním městem, a slovem „rozhoduje“ zavázala členské země tento zákon neuznat, jakož i stáhnout z Jeruzaléma svá diplomatická zastoupení.

To je pravda. Tím spíš je naše stanovisko správné. Mohu vám říci, že obě strany kvitovaly, jak se ČR v prosinci postavila k výše zmíněnému hlasování o návrhu rezoluce ke statusu Jeruzaléma. Dostali jsme kladný ohlas jak z Izraele, tak od palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse.

■ Vláda hodlá do roku 2024 zvýšit obranné výdaje na dvě procenta hrubého domácího produktu (HDP). Myslíte si, že je to reálné při zkušenostech z minulých let?

Kdyby byl hospodářský růst 0,1 nebo jedno procento, tak jsme na 1,4 procenta HDP na obranu patrně už teď. Když ale máte pěti- šestiprocentní růst, tak se vám to proporčně propadá. Když jsem nastupoval na ministerstvo obrany, byl rozpočet obrany 42 miliard korun, a ještě když Nečasova vláda dělala rozpočtové výhledy na rok 2014, tak činil necelých 37 miliard. Ano, v roce 2008 byla krize a rozpočet nejvíc klesal, už když HDP opět rostl.

■ Jak je to teď?

Za uplynulé dva tři roky jsme měli meziroční nárůst obranného rozpočtu o deset procent, tedy o čtyři až pět miliard. To snad neměl nikdo v Evropě. HDP je konsenzuální ukazatel, ale procento z národního rozpočtu na obranu má podle mne větší vypovídací hodnotu.

Máme křivku naprogramovanou ještě z mého působení tak, aby byla reálná, a jsou k ní už definovány i akviziční plány.

■ Prezident USA byl před zvolením kritický ke spojencům a zpochybnil i NATO samé. V prvním Poselství o stavu Unie se o něm nezmínil vůbec.

Myslím, že je už názorově jinde než po svém zvolení, a řekl to explicitně. To, že volá po sdílení finančního břemene, je naprosto logické. A upřímně řečeno, kdybychom my byli v té situaci, tak bychom křičeli ještě víc.

Nikdo rozumný

nemůže mít zájem

na napjatých vztazích

s Ruskem

■ Dalším gordickým uzlem je Rusko. Máme tu anexi Krymu, ruskou podporu separatistů na Donbasu a protiruské sankce. Lze vůbec čekat, že se Rusko někdy z Krymu stáhne?

Musíme držet evropskou linii a především aktivně přispívat k tomu, aby nedocházelo k její atomizaci. Některé nepřehlédnutelné tendence tu jsou. Jde o anexi území svrchovaného státu a bezprecedentní porušení mezinárodního práva od konce druhé světové války a jakýkoli seriózní politik může obtížně říct, že ho to nezajímá.

Musíme trvat na Minsku 2 (kroky k ukončení konfliktu sjednané Německem, Francií, Ukrajinou a Ruskem v roce 2015 – pozn. redakce). Uvidíme po ruských volbách. Třeba bude trochu víc vůle k dialogu. Na alianční půdě byl obnoven na úrovni velvyslanců.

Úplně mlčet není dobře, ale zároveň neuděláme to, že jako jediní skauti nebo pionýři s Čínou obchodovat nebudeme

■ Velký pokrok ale nepřináší.

Bez kontaktů se nehneme z místa. Jsem poslední, který by bojkotoval jednání o této problematice. Ruský velvyslanec v Praze byl mezi prvními, s nimiž jsem se sešel mezi čtyřma očima. Nikdo rozumný nemůže mít zájem na napjatých vztazích s Ruskem. To není dobrá politika, ale ještě horší je přehlížet excesy typu Krym.

■ Myslíte si, že je stále prostor pro ekonomickou diplomacii s Ruskem?

Pro zajímavost: podíl obchodu s Ruskem na českém zahraničním obchodu je 1,9 procenta, s EU 85 procent. Samozřejmě obchodujme, ať dochází ke studentským či kulturním výměnám, nebo k rozvoji turistického ruchu v rámci toho, co sankce dovolují. Nejhorší je neznat se, protože základem jakéhokoli konfliktu jsou předsudky.

■ Objevují se poznatky o vyostření situace kolem Krymu. Rusko tam vyslalo druhou divizi protiraketového systému S-400, viní Ukrajinu, že si proti němu zkoušela útoky dronů v Sýrii, a Kyjev už testoval vlastní raketu s plochou dráhou letu.

Může to být ovlivněno předvolební situací v Rusku, že jde o vyměřování si politického teritoria. Počkal bych, až pomine volební doba, a jsem v tomto ohledu optimista. Doufám, že k nějaké rozumné dohodě dojde. Je ale třeba také hledat pozitivní posuny na ukrajinské straně. Ta zůstává, upřímně řečeno, také lecčemus dlužna.

■ Jak budete v úřadě přistupovat k lidským právům? Buď lze navázat na účelový přístup Václava Havla, nebo budeme opravdu univerzální?

Svým uspořádáním a historií jsme předurčeni k tomu, abychom se na tématu lidských práv přiměřeně podíleli, ať na Balkáně, nebo v dlouhodobě komplikovaných teritoriích, jakými jsou Kuba nebo Barma. Abychom tam působili a měli finanční prostředky na konference a setkání k propagaci základních svobod, třeba shromažďovací nebo svobody tisku.

■ Když byl prezident Havel na návštěvě Saúdské Arábie, zeptal se ho náš kolega, jestli bude při rozhovorech se saúdskými špičkami akcentovat také postavení žen. Pan Havel odpověděl, že přátel se na takové věci neptáme, a bylo vymalováno. Budeme tedy bušit jen do Putina, do Kuby, do Číny, nebo se diapazon rozšíří?

Jde o dlouhodobější nedostatek naší zahraniční politiky. Je třeba ji spíš dělat než deklarovat. Je potřeba postupovat selektivně, tam, kde máte určitou šanci. To není oportunismus, to je prostě realita. Jste představitelem země, která má určitou kapacitu, nějaký potenciál, slovo malé, střední, velké, a podle toho se můžete chovat.

Někteří u nás otázku lidských práv bagatelizují. Kdyby tady ale svoboda nebyla, tak by tento názor vůbec nemohli vyslovit. Nevím, jestli si to uvědomují.
Zajímavé to bylo nyní s návštěvou francouzského prezidenta Macrona v Číně, kdy prodal 180 airbusů a řekl, že tam nebude někoho veřejně poučovat, ale že si to nechá pro setkání mezi čtyřma očima s čínským prezidentem.

Transatlantická vazba

je pro Evropu

nesmírně důležitá

■ Jako osobní dar tam letecky přivezl koně. V Číně, kde symbol mnohdy znamená víc než realita, si to budou pamatovat po desetiletí.

Postupoval velice pragmaticky, a to reprezentuje stálého člena Rady bezpečnosti, tedy významného světového hráče. Nemám důvod si myslet, že tam zmínka o lidských právech nepadla. V jeho jednáních je to uvedeno jako poslední bod. Prostě musíte volit formu, která je produktivní.

Úplně mlčet není dobře. Ale zároveň neuděláme to, že jako jediní skauti nebo pionýři s Čínou obchodovat nebudeme. To bychom byli sami proti sobě.

■ Jak byste tedy ve dvou třech bodech shrnul naši strategii vůči Číně včetně jí projektované Hedvábné stezky?

Budoucnost projektu je ještě otevřená. Nás je deset miliónů a jich je 1,3 miliardy. Neznamená to ale, že bychom měli přistoupit na nerovné vztahy. Musí to být partnerství.

■ Se stým výročím vzniku Československa si letos připomínáme i sté výročí navázání diplomatických vztahů s USA. Změnilo se z vašeho pohledu něco ve vzájemné relaci s nástupem prezidenta Trumpa?

V uplynulých přibližně osmi nebo kolika letech asi nemůžeme být úplně spokojeni s intenzitou vztahů. Pokud se nemýlím, tak z minulé vlády jsem po nástupu Donalda Trumpa (20. leden 2017 – pozn. redakce) byl jediným ministrem, který tam měl bilaterální jednání se svým partnerem, ministrem obrany Jamesem Mattisem.
Byl bych rád, kdyby se vztahy zintenzívnily, aby se do jisté míry odblokoval jistý standby mode (úsporný režim – pozn. redakce), ony trochu příliš klidné
vody. Moje bytostné přesvědčení je, že transatlantická vazba je pro Evropu nesmírně důležitá a že nemá v současnosti v Evropě na růžích ustláno. Je to chyba a byl bych rád, kdybych mohl přispět k posílení této vazby.

Zdroj: novinky.cz