Asanace pražského Žižkova na unikátních snímcích. Jak se měla svérázná čtvrť proměnit v panelákové sídliště

Ve vnitrobloku panelových domů mezi žižkovskými ulicemi Ondříčkovou a Kubelíkovou si pozorný chodec může všimnout pamětního kamene s nápisem „Zahájení přestavby Žižkova, říjen 1978“. Oprýskaná mramorová deska lajdácky zalitá do betonu ze všeho nejvíc připomíná kámen náhrobní, pozlacený nápis, kvůli kterému si sem pravděpodobně odskočil kameník z nedalekých olšanských hřbitovů, měl být skutečně epitafem starého Žižkova. Asanace rázovité čtvrti se rozběhla před čtyřiceti lety, díky pádu režimu se ale uskutečnila pouze zčásti.

V roce 1978 bylo architektu Ivanu Vavříkovi dvacet, bydlel na Suchdole a měl úplně jiné starosti, než se trápit tím, co se bourá nebo staví na druhém břehu Vltavy. O deset let později ho už pražský komunistický tajemník Miroslav Štěpán veřejně pranýřoval jako jedno z „individuí, která zpochybňují velkorysý program přestavby Žižkova i dalších starých částí Prahy“. Vavřík se spolu s dalšími mladými architekty koncem osmdesátých let snažil rozproudit veřejnou debatu o nesmyslnosti plošné demolice zanedbaných pavlačových domů, jako alternativu navrhovali postupnou modernizaci bytového fondu a po Žižkově kolportovali podvratné letáky.

Před podobnými zpátečníky bylo třeba mít se na pozoru! „Pozůstatky špatného bydlení z buržoazní republiky musejí být urychleně zlikvidovány, což poctiví lidé chápou. A těší se z nových bytů. Proto stojíme za přijatými programy a budeme prosazovat jejich uskutečnění v co nejkratším čase,“ citoval Štěpána článek uveřejněný v létě 1988 ve Večerní Praze. „Pro nás to tehdy nebyl primárně boj za záchranu starého Žižkova, chtěli jsme to bolševikům prostě nandat a Žižkov byl skvělým symbolem. Příkladem místa, kde se to dělalo špatně,“ vzpomíná dnes Vavřík.

O asanaci Žižkova, který byl kvůli kopcovitému terénu i odlišné filosofii otců zakladatelů koncipován méně velkoryse než sousední Královské Vinohrady, snili levicoví architekti a urbanisté už před druhou světovou válkou. Zbourání zástavby „nedůstojné pro socialistického člověka“ a zbudování nového sídliště v duchu funkcionalismu se na papír dostalo teprve v letech šedesátých. Bourat se podle prvních asanačních plánů mělo až dolů ke křižovatce U Bulhara, zachována měla být pouze funkcionalistická ikona od architektů Havlíčka a Honzíka, dnešní Dům oborových svazů. Jinak by šlo všechno k zemi: radnice, stadion Viktorky, školy i celé bloky pavlačových domů. „Vždyť se na to podívejte, tohle by byl úplně brutální zásah, nezbyla by žádná paměť místa, nic. Pozdější plány byly alespoň o něco citlivější,“ ukazuje Vavřík. Na začátku 70. let byla na území Žižkova vyhlášena stavební uzávěra.

Obyvatelé domů neměli možnost opravit si zásuvku, kanalizaci, střechu, zkrátka nic. Veškeré opravy spadaly pod Okresní podnik bytového hospodářství, nechvalné známé OPBH. „Do rozpadlých domů byli schválně stěhováni lidé ze sociálně slabších rodin. V plánu bylo domy na Žižkově nechat zchátrat a zcela vybydlet. Nový záměr a rozsah asanace Žižkova byl schválen v roce 1973 a již o čtyři roky později došlo k prvním demolicím,“ popisuje Vavřík. Jedním z argumentů pro tak radikální řez byl i houstnoucí provoz v pražských ulicích, Žižkovem měla být vedena výpadovka směrem na východ. Od Bulhara měla stoupat podél úpatí Vítkova, pak se stáčet Prokopovou na Olšanské náměstí a pokračovat paralelně s hřbitovní zdí dál ven z města.

S Ivanem Vavříkem sedíme v jeho bubenečském ateliéru, kde má i rozsáhlý archiv písemností připomínajících třicet let starou bitvu s tehdejšími mocipány. Ty nejzajímavější kousky si teď budou lidé moci prohlédnout v rámci venkovní výstavy „Žižkov přežil, Žižkov žije dál“, která začíná na Havlíčkově a Olšanském náměstí ve středu odpoledne. Vedle novinových výstřižků nebo fotografií z odstřelů má Vavřík ve sbírce také originály asanačních plánů, ke kterým v osmdesátých letech nepřišel zrovna tím nejčestnějším způsobem. „To je pěkný eufemismus, prostě jsem je ukradl svému zaměstnavateli. Bylo to ale pro dobrou věc,“ směje se Vavřík, který v té době  pracoval v Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy. „Výkresy tam kolovaly k posudku a já jsem je z těch desek vytáhl a odnesl si je domů.“

K čemu mu nejnovější plány asanace byly dobré? „Díky nim jsme si celé to zvěrstvo mohli pořádně představit, vše si v klidu přeměřit a spočítat,“ vysvětluje Vavřík. S plány obešel pár svých známých rozpočtářů, kteří mu spočítali, že demolice starých domů a následná výstavba panelových vyjde dvakrát dráž než oprava těch stávajících. Na takový argument by papaláši slyšet mohli, uvažovali Vavřík a spol. „Jako alternativu jsme nabízeli to, čemu jsme říkali rozptýlená modernizace. Šlo nám o to spojovat více miniaturních bytů se společným sociálním zařízením na pavlačích do jednoho většího. Pak už stačilo přidat stoupačky a vzniklo by moderní bydlení.“ Propojování bytů bylo možné, protože po vyhlášení stavební uzávěry se starý Žižkov vylidňoval. Smutným symptomem doby byly argumenty velkých státních stavebních firem. Žižkov už se zachránit nedá, nikdo dneska nedokáže vyrobit tak velké množství atypických oken, zněl například jeden z nich.

Faktem je, že s panelovou výstavbou v osmdesátých letech dorazil na Žižkov dosud téměř neznámý komfort bydlení, mladé rodiny už nemusely utíkat jinam. Vavřík ale z odmítavého pohledu neslevil ani po třiceti letech. I dnes říká: „Já na panelácích nevidím nic pozitivního, zvedá se mi z nich žaludek jako ze zkaženého jídla. Samozřejmě, když si čtete, jak těžký život měla na Žižkově třeba rodina Jaroslava Seiferta, levicovým architektům se nedivíte. Já tomu jejich pohledu na věc rozumím, ale nesouhlasím s ním.“ Už na škole Vavříka otrávilo, že musel kreslit jen hranaté krabice, architekt podle něj během normalizace nebyl nic, šička u pásu, která znala jen jednu látku a jeden střih.

Podobně jako on to viděli i další mladí architekti, kteří v roce 1987 založili v Dejvicích spolek s lehce cimrmanovským názvem VESPA, tedy Volné entuziastické sdružení přátel architektury. Z něj se pak vyvinulo volné sdružení Obecní dům. Jen část členů se zaměřovala na Žižkov, betonová lobby kroužila i kolem dalších předměstí, například Břevnova či Vršovic a Vysočan. Tvrdé jádro žižkovské sekce tvořili vedle Ivana Vavříka ještě Petr Krajči, Milan Janů a Petr Hůrka. Svůj alternativní pohled na věc protlačili na stránky kulturního týdeníku Tvorba, čímž se diskuze přesunula i na stránky Rudého práva nebo Večerní Prahy. Proti asanaci se začalo ozývat stále více zástupců odborné veřejnosti. Do arzenálu mladých rozhněvaných architektů patřil i humor, na nelegálním letáku, který šířili po Žižkově, například lehce poupravili znak městské části – Karla IV. s Janem Žižkou přesunuli z městské brány na panelák.

Jak ale Vavřík uznává, Žižkov nezachránili oni ani další aktivisté. Fakt, že dnes paneláky stojí jen v okolí Olšanského a Komenského náměstí, způsobila zpoždění, která výstavba nabírala, a samozřejmě pád režimu. „Naše činnost alespoň zasela nejistotu do mašinerie systému panelové výstavby. Dost lidí díky nám změnilo názor,“ přemýšlí architekt. Symbolem nedotažené asanace je dnes budova školy na Komenského náměstí, ostrůvek devatenáctého století uprostřed betonu. Bili se za ni Žižkováci i Klub za starou Prahu, zachránilo ji, že si ji stavbaři vybrali jako svůj hlavní stan a skladiště cennějšího materiálu. Zbourána měla být až naposled, až zázemí nebude potřeba. Desítky bezejmenných činžáků bohužel takové štěstí neměly.

Autor: KAREL KNOBLOCH