Suchdolské cesty, stezky, stezičky…

Cestička k domovu známě se vine, hezčí je, krásnější, než všecky jiné. 

Chůze přírodním terénem je náročná, nohy se musí vyrovnávat s nerovnostmi povrchu půdy, chodidla zapadají do prohlubní, aby hned v následujícím kroku se musela utkat s kamenným stupněm, bludným kořenem nebo zákeřným šlahounem hbitě omotávajícím hned obě nohy. To ani nemluvě o trnitých větvích sápajících se po oblečení, zadržujících poutníka a bránící mu v pohybu tam i zpět, a odvádějících ho z plánovaného směru chůze.

Putování světem bez cest nám komplikuje život. Trasa odněkud někam je delší, náročnější, a na kochání se krajinou mnoho energie už nezbývá. Toho si už dávno všimla i zvířata, která si při cestách z úkrytů za potravou vyšlapávají stezky. Mravenci si své stezky dokonce čistí. Nožičky mají malé a běhat musí rychle. Překážky na cestě zdržují, vždyť to dobře známe, a čas jsou peníze.

Zcela stejně jako zvířata se chovali a chovají lidé. Snaží se své každodenní konání co nejvíce usnadnit a zpříjemnit. V okolí svých příbytků si vytváří síť stezek, pěšin a cest. Nyní nemám na mysli ty velké, asfaltové, jejichž cílem je doprava lidí do zaměstnání, škol, za zábavou nebo povinnostmi, přeprava nákladů a snad jenom Bůh ví, co ještě. Mám na mysli ty, které užíváme nebo rádi bychom užívali denně, nebo alespoň pravidelně, chodili po nich s radostí, bez bázně a poznávali krásu okolí svého domova.

Tyto pěšiny, stezky a cesty vždy vznikaly spontánně v závislosti na tom, co člověk potřeboval a co mu bylo dovoleno nebo zakázáno. Člověk má totiž vlastnosti elektrického proudu. Jde cestou nejmenšího odporu. Pokud tedy může, jde ke svému cíli trasou nejkratší. Konec konců už i staří Římané budovali cesty podle zásady „Nejkratší cesta je cesta přímá.“ Nicméně i staří Římané záhy poznali, že nejkratší cesta nemusí být vždy nejsnadnější a hlavně nejrychlejší.

Noční můrou architektů plánujících chodníky a pěší trasy je otázka, kudy budou lidé skutečně chodit a proč? Zlost zahradníků bude vyvolávat otázka: „Proč nám ti vandalové chodí přes trávníky a záhony?“ A údiv policistů otázka: „Proč ti chodci nejdou přes ten přechod?“ Odpověď je nasnadě. Všechny cesty někam vedou. A nemusí to být zrovna do Říma. Máme spoustu méně slavných, ale pro nás velmi významných každodenních cílů, kterých chceme co nejrychleji dosáhnout. A nejkratší cesta je přímá. Cíle vznikají, existují a zanikají a s nimi vznikají, existují a zanikají i cesty. Cesta bez cíle ztrácí význam a zaniká. Chcete-li, umírá. Máme-li cestě opět vdechnout život, musíme jí najít nový cíl. Udržovat cestu nestačí. Je to stejné, jako udržovat beznadějného pacienta na kapačkách.

Obnovená cesta ze Suchdola do Horoměřic
aneb cesta do středu pole

 V katastrálním území Suchdola je hodně dochovaných velmi starých cest, ale také řada historických cest již zaniklých. Svědectví o historii cest nám dávají staré mapy. Celkem dobře víme, kudy staré cesty vedly nebo odkdy dodnes užívané cesty existují. V současné době je moderní staré cesty obnovovat. Konec konců okrašlovací spolky působí na našem území velmi dlouhou dobu, a vždy byly hybateli dění v krajině. Bezesporu se jedná o velmi záslužnou činnost a dobrovolnickým nadšením lze rychle dosáhnout viditelných výsledků. O záslužnou činnost se jedná ovšem pouze za předpokladu, že najdeme pro tuto cestu smysluplný cíl a při obnově cesty budeme dodržovat elementární pravidla ochrany přírody a krajinného rázu. Nerespektování těchto pravidel musí být v kontextu současné ochrany přírody vnímáno přinejmenším jako škodlivé, a deklasuje práci členů spolků a občanů, kteří dobrovolně a v dobré víře konání prospěšného, přiložili ruku k dílu.

Nejstarší dochovanou cestou v katastrálním území Suchdola je Kamýcká ulice, tedy silnice č. 240, která původně vedla ze Sedlece do Únětic, Úholiček, Turska a dále do Velvar. Cesta je zaznamenána již na Müllerově mapě Čech z roku 1720. Podle této mapy cesta starý Suchdol, stejně jako Velké Přílepy pouze míjela.

Mezi velmi staré cesty, které však již zanikly, patří přímá cesta ze starého Suchdola do Horoměřic. Důkazem, že se jedná o velmi starou cestu, je skutečnost, že cesta je zaznamenána již na mapě I. vojenského mapování z let 1780 až 1783. Na I. vojenském mapování aleje kolem cest ještě zaznamenávány nebyly, což lze očekávat, protože teprve v roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie dekret, který nařizuje výsadbu alejí podél nových silnic. Z mapy je však patrné, že velká část cesty, minimálně od silnice na Velké Přílepy téměř na hranici katastru Suchdola, byla vedena úvozem, což potvrzuje, že již v době mapování se jednalo o starou cestu. Na mapách II. vojenského mapování z období let 1836 až 1852 jsou aleje již mapovány.

Na území dnešního Suchdola je alej mapována podél silnice ze Selce k Suchdolu, kde alej končí. Kolem cesty ze Suchdola do Horoměřic alej mapována však není. Alej není patrná ani na leteckých snímcích z let 1938 a 1953. Na snímku z roku 1938 je patrno, že cesta sloužila především k zajištění obhospodařování polí mezi starým Suchdolem a Horoměřicemi, úvozová cesta není užívána a hospodáři objíždí patrně obtížně sjízdný úvoz po obou jeho stranách.

Na snímku z roku 1953 je patrné, že úvoz byl již z velké části zahrnut, pole jsou zcelována a původní cesta je nahrazena novou polní cestou vedenou po jižním okraji zasypaného úvozu. Na leteckých z roku 1975 je celé území zceleno do jediného lánu. Cesta zanikla. Z uvedeného je možné shrnout, že cesta ze Suchdola do Horoměřic měla především hospodářský význam, téměř přímo spojovala Brandejsův statek na Suchdole a s hospodářským dvorem zámku v Horoměřicích.

Obnova cesty je patrná na leteckých snímcích z roku 2014. Nutno si položit otázku, zda máme pro tuto cestu cíl. V současné době představuje slepou větev, která končí uprostřed polí. Ta pole někomu patří. Ten někdo pole obhospodařuje, tedy orá, osívá a sklízí. Bude se Vám líbit, pokud bude někdo pošlapávat Vaši práci, vstupovat na Váš pozemek? Období, kdy bylo všechno všech, už snad skončilo. A jak již bylo řečeno výše. Člověk má vlastnosti elektrického proudu. Pokud turista, či cyklista neví, že cesta je slepá, že končící uprostřed pole, vydá se po ní s nadějí, že někam dojde, že bude moci pokračovat dál. Na jejím konci se rozhlédne, a zváží situaci. Cesta je to krásná, ale co dál? Vrátit se zpět? Přece sem necestoval proto, aby se vracel? Nebude snazší pokračovat dál přes obdělané pole?

Člověk má vlastnosti elektrického proudu. Cesta vpřed přes pole představuje menší odpor, a odpor je snížen, pokud prošel již někdo dříve. Cílem této cesty tedy není projít. Pokud by tomu tak bylo, musela by být připojena na jinou cestu. Je v plánu cestu prodloužit dál a napojit na jinou cestu? Kdo to plánoval? Proč si nepovšiml, že na katastrálním území Horoměřic v katastrálních mapách už dávno žádná cesta nenavazuje. A pokud se podaří pokračování cesty v budoucnu prosadit, budou muset do té doby hospodáři na jejich pozemcích strpět poškozování pěstovaných plodin a úrody.

Obecně lze konstatovat, že myšlenka obnovení přímého propojení starého Suchdola a Horoměřic je dobrá a cesta by měla svůj nový cíl, tedy turistické a cyklistické propojení starého Suchdola a Horoměřic. Samotná cesta by poskytovala zajímavé výhledy do krajiny, umožňovala bezpečné překonání státní silnice č. 241 v přehledném, tedy bezpečném místě a dobře se napojovala na cyklotrasy a značené turistické cesty v oblasti. Nezbytnou podmínkou je však vybudování cesty celé. Nekoncepční, živelný přístup realizovaný formou okrašlovacího spolku, tak jak je tomu v tomto případě nutně povede ke konfliktům uživatelů cesty s vlastníky dotčených pozemků.

Bez vyjádření ČZU

Forma nadšeného, ale velmi mírně řečeno laického přístupu, typického právě pro okrašlovací spolky, se projevuje i v následující etapě obnovování cesty ze Suchola do Horoměřic, a to zkrášlením cesty výsadbou aleje. V první řadě je nutno přiznat, že v současné době obrovských zcelených lánů alej mezi poli představuje pozitivní významný krajinný prvek, který přispívá k rozčlenění krajiny a vnesení harmonizujícího měřítka do krajiny. Aleje a stromořadí mají v současné krajině především estetický účinek. Tímto konstatováním, bohužel, souhlas s argumentací zdůvodnění aleje a způsobem její realizace končí. Podívejme se na realizaci stromořadí ze zorného úhlu ochrany přírody a krajinné architektury.

Neodborné používání odborných termínů z oboru ochrany přírody a ekologie se stalo jakýmsi folklorem v prosazování, nebo naopak k zabránění prosazení různých záměrů. Zvýšení biodiverzity, přírodní biokoridory, ekologické obohacení příměstské krajiny… Ochrana přírody a krajiny je již dávno seriózní vědeckou disciplínou, která stanovila zásady a pravidla pro obnovu krajinných prvků a zřizování prvků územního systému ekologické stability (USES). Jedním ze základních pravidel je zabránění vnášení nepůvodních druhů organismů do našeho přírodního prostředí.

Dub Červený

V přírodních rezervacích, v okolí například v Tichém údolí nebo Šárce, orgány ochrany přírody ve spolupráci s lesníky a dobrovolnými ochranářskými organizacemi, nákladně eliminují cizokrajné dřeviny jako je dub červený, trnovník akát a další, které do naší přírody často ve velkém vnesli, v dobré vůli právě nadšení členové okrašlovacích spolků. Ochrana přírody má zájem o zvyšování počtu biologických druhů, tedy biologické diverzity, ale o druhy původní, takzvaně autochtonní. Zvýšení biologické diverzity vysazením takového množství nepůvodních druhů do volné krajiny je ochraně přírody službou vskutku medvědí, protože z hlediska ochrany přírody a krajiny, mimo intravilán obcí introdukované dřeviny zkrátka nepatří.

Jak již bylo řečeno, s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou, kolem zaniklé cesty ze Suchdola do Horoměřic alej nikdy vysázena nebyla, a proto vysázené stromořadí představuje zcela nový krajinný prvek. Často se stává, že termín alej a stromořadí je směšován tak, jak je tomu i v tomto případě. Není tomu tak. Za stromořadí se považována jedna řada stromů, alej je tvořena minimálně dvěma řadami stromů, z nichž každá je na jedné straně cesty. To je pouze připomínka k terminologii, a pokud by bylo vše ostatní v pořádku, sám bych se musel považovat za hnidopicha. Tvorba, chcete-li výsada alejí a stromořadí má určitá kompoziční pravidla, která vychází estetického vnímání výsledného díla. Není cílem tohoto příspěvku rozebírat kompoziční pravidla pro tvorbu alejí, ale pojetí, které zvolili autoři tohoto stromořadí, připomíná spíše živou sbírku dřevin, tedy arboretum.

Je velmi smutné, že na území Suchdola sídlí Česká zemědělská univerzita, která má minimálně tři fakulty, jejichž zaměstnanci se mohli k projektu aleje kvalifikovaně vyjádřit. Nestalo se tak. Inu, říká se: „Práce kvapná, málo platná.“, ale na druhou stranu můžeme říci: „Všechno špatné, může být pro něco dobré.“ V tomto případě máme pro naše studenty blízko školy ukázkový příklad, jak se stromořadí opravdu zakládat nemá.

RNDr. Oldřich Vacek

Foto: F. Cinger (další fotografie si můžete prohlédnout v sekci Fotogalerie)

Poznámka redakce: RNDr. Oldřich Vacek je vedoucí katedry zahradní a krajinné architektury Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze