Lidská práva, šaría a jiné absurdnosti
Čas adventní bývá charakterizován jako období zklidněné, kdy se člověk, rodina i širší společenství věnují přípravě na čas vánoční. V křesťanském pojetí je naplňován přesným významem latinského slova advent – příchod, radostnou dobou očekávání příchodu Spasitele.
Jsou to chvíle určené rozjímání a dobročinnosti. V přísném pojetí to byla dokonce doba postní, kdy byly zakázány veškeré zábavy, tanec a zpěv. Až později se objevily krásné adventní písně, mířící ke středrovečerní mši svaté.
V moderním čase více sekularizované společnosti jsou to chvíle spíše připravované hojnosti a radosti ze vzájemného soužití, po hektické přípravě doba společného klidného spočinutí, setkávání rodiny, rodin i přátel. To však nic nemění na tom, že žijeme ve světě mnoha bolestných událostí, kterým by se měl člověk snažit porozumět i v časech vrcholících koncem adventu při západu slunce na Štědrý den. Proto jsme přečetli úvahu na téma přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948.
֎ ֎ ֎
Každoročně si v prosinci připomínáme přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN (1948). Jako první mezinárodní dokument měla garantovat lidská práva. A právě 10. prosince 1988 se konala na Škroupově náměstí v Praze tehdejším režimem první povolená manifestace k tomuto výročí, na které poprvé veřejně promluvil Václav Havel a další disidenti. Byla to předzvěst dějinných událostí příštího roku.
Pro deklaraci hlasovalo v OSN 36 států a osm států (mezi nimi i ČSR) se zdrželo. Podstatná většina z dnešních 193 států, které jsou dnes členy OSN, tehdy vůbec neexistovala a řada z nich má o lidských právech jinou představu. Svět se za 68 let od přijetí deklarace zásadně změnil.
Téměř třetina států dnešního světa (57) přijala v Káhiře v roce 1990 Deklaraci lidských práv v islámu, která se v mnoha ustanoveních od deklarace OSN podstatně odlišuje.
Všeobecná deklarace například stanoví, že „každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“. Káhirská deklarace ale stanoví, že „život je Boží dar a právo na život je zaručeno každé lidské bytosti… a je zakázáno vzít život druhému člověku kromě důvodů, které jsou předepsány v šaríi“… „Ochrana před ublížením na zdraví je zaručené právo. Je povinností státu jej ochránit a je zakázáno jej porušit bez oprávněného důvodu předepsaného v šaríi“.
Všeobecná deklarace stanoví, že „muži a ženy, jakmile dosáhnou plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení … uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva… Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu“.
V káhirské deklaraci se říká, že „žena je rovnocenná muži v lidské důstojnosti… a má svá vlastní práva a povinnosti. Manžel je odpovědný za chod a blaho rodiny“.
Je-li dnes evropská společnost
konfrontována s nositeli
a vyznavači tohoto pojetí práva (šaría),
nejde jen o jakýsi „střet kultur“,
ale o problém mnohem hlubší,
který si, obávám se,
ne vždy všichni dost uvědomují
Zmínky o „Božím daru“ a o právu šaría stanovící meze lidským právům v mnoha dalších ustanoveních káhirské deklarace mají hluboký smysl. Totiž v chápání těchto práv jako božího díla, které je lidským snažením (a tedy i např. demokratickým hlasováním) neměnitelné, neboť je božími přikázáními jednou provždy dané.
Je-li dnes evropská společnost konfrontována s nositeli a vyznavači tohoto pojetí práva, nejde jen o jakýsi „střet kultur“, jak se někdy uvádí, ale o problém mnohem hlubší, který si, obávám se, ne vždy všichni dost uvědomují.
Pojetí lidských práv v současné době determinují ještě dvě jiné významné skutečnosti. První z nich je stále se rozšiřující katalog lidských práv, totiž jejich hyperinflace vedoucí až k jejich banalizaci. Právě proto někteří filozofové hovoří o „konci lidských práv“. Neboť opravdu snad nemine den, abychom nebyli konfrontováni s dalším požadavkem na respektování nejrůznějších bizarních představ o lidských právech.
Ty již dosahují často absurdních rozměrů, pokud se i náš Ústavní soud musel nedávno zabývat žalobou muže, který se domníval, že jeho lidská práva jsou porušena, pokud z jeho rodného čísla je patrno, že je muž…
A druhou závažnou skutečností je pak zdánlivá absence uložených povinností v souvislosti s množstvím deklarovaných práv. V době, kdy byla přijímána ustanovení o lidských právech, si lidé ve své většině byli dobře vědomi svých samozřejmých povinností k rodině, obci, společnosti a státu.
Dnes však, kdy se vědomí o občanských povinnostech vytrácí, občané dávají stále zřetelněji najevo, že již nechtějí naslouchat těm, kteří je kárají za nedostatek respektu k právům těch, kteří si nejsou žádných povinností vědomi. A že již prostě nepřipustí realizaci práva bez povinností a bez odpovědnosti.
***
Občané už nechtějí naslouchat těm, kteří je kárají za nedostatek respektu k právům těch, kteří si nejsou vědomi žádných povinností
(Autor Stanislav Křeček je zástupce veřejné ochránkyně práv.)
Zdroj Právo, foto: www.ochrance.cz