Rozhodnutí o rozšíření – nerozšíření letiště v nedohlednu

Suchdolské noviny informovaly dne 12. února 2016 o tom, že senát Městského soudu v Praze s předsedkyní JUDr. Ivankou Havlíkovou zamítl žalobu suchdolské radnice a čtyř dalších městských částí Prahy a dvou fyzických osob proti městu Praze, Letišti Praha a Správě Letiště Praha pro údajnou nezákonnost přijetí opatření veřejné povahy v případě aktualizace Zásad územního rozvoje (AZÚR) zastupitelstvem Hlavního města Prahy v roce 2014 ohledně plánované výstavby další dráhy Letiště Václava Havla Praha. Zdržovací taktika žalobců slaví úspěchy, ani rok po vynesení rozsudku se Nejvyšší správní soud nemohl reálně zabývat kasační stížností žalobců proti rozsudku.

SN získali informace o aktuální situaci ke dni 22. března 2017. Podle vyjádření JUDr. Michala Bernarda, Ph.D., kdysi právníka Ministerstva životního prostředí v odboru ochrany ovzduší, kde podle vlastní charakteristiky zabezpečoval právní a legislativní agendu ochrany ovzduší, zastupujícího stranu žalující, se kasační stížnosti už neúčastní Geologický ústav i Ústav chemických procesů AV ČR a paní Eva Konečná z Prahy-Lysolají, ale zůstává jako občan místostarosta MČ Praha-Suchdol ing. Václav Vik.

Z hlediska veřejné informovanosti redakce připomíná, že se stěžovatelé žalobou domáhali přezkoumání a zrušení části opatření obecné povahy Aktualizace zásad územního rozvoje hl. m. Prahy schválené dne 1. 10. 2014. Městský soud jejich návrh zamítl. Rozsudek byl stěžovatelům doručen dne 21. 3. 2016. Stěžovatelé podali proti napadenému rozhodnutí kasační stížnost dne 4. 4. 2016, kterou dne 22. 6. 2016 ještě doplnili (!). Nejvyšší správní soud dne 4. 10. 2016 doručil stěžovatelům vyjádření odpůrce. A stěžovatelé k těmto vyjádřením podali repliku, že setrvávají na návrhu a odkazují v něm v podstatě na komentáře, které zazněly už u soudu.

Jako příklad formulací stížnosti uvádíme rozporování rozhodnutí soudkyně, která mj. uvedla: „Soud vnímá to, že značná část veřejnosti, představitelů městských částí, nesouhlasí se záměrem rozšíření letiště. Snažili se proti tomu nějak brojit. Je důležité si ale současně uvědomit, že vždycky jsou nějaké zájmy celku, které bývají místy v nějakém daném rozsahu protichůdné se zájmy jednotlivců. ZÚR jenom podrobně konkretizují záměr politiky územního rozvoje, který spočívá v rozšíření území letiště. Zásady vymezovaly a hledaly varianty takového rozšíření.“

A dodala: „Soud nepřezkoumává proces, který vznik zásad provázel, a není nadán, oprávněn k tomu, aby řekl: Tato varianta je správně, tato je špatně. Rozšíření se vůbec nemá dělat. V tom žádnou ochranu soud žalovatelům dát nemůže. Co může, je přezkoumat zákonnost procesů. K žádným podstatným vadám ale nedošlo.“

Ve vyjádření suchdolské radnice, dalších čtyř městských částí Prahy a p. ing. Vika nyní zaznívá: „Stěžovatelé nepovažovali nikdy za sporné, že volba varianty je věcí politické vůle, nikdy ani nežádali přezkum politického rozhodnutí, uznávají a nikdy nezpochybňovali právo rozhodnout o připomínce politicky. Stěžovatelé z mnoha důvodů zpochybňují „pouze“ věcnou správnost podkladů a hodnocení variant předkládaných zastupitelům, včetně obsahu vypořádání jejich připomínek. Stěžovatelé se domnívají, že nelze za naplnění požadavku zákonnosti považovat pouhé předložení požadovaných podkladů zákonem požadovaným postupem s tím, že při dodržení správného postupu se podklady stanou nezpochybnitelnými a nepřezkoumatelnými, byť jsou sebe více neobjektivní (věcně nesprávné) účelové, nesmyslné či absurdní. Stěžovatelé tvrdí, že uvedený postup by byl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21.06.2012: „I při absenci zákonné a podzákonné úpravy metodiky posuzování vlivů (záměrů, koncepcí) na životní prostředí, nelze ze strany pořizovatele rezignovat na nároky na transparentnost, objektivitu a přesvědčivost daného hodnocení.“

Jinými slovy, stěžovatelé se dovolávají toho, že i politické rozhodnutí musí být založeno na objektivních (věcně správných) podkladových informacích.“ A rozhodnutí pražského magistrátu považují za nezákonné.

Aby si zájemci o tuto problematiku mohli s vědomím specifického právního jazyka udělat vlastní názor, zveřejňují Suchdolské noviny získané informace.

REPLIKA NAVRHOVATELŮ K VYJÁDŘENÍ ODPŮRCE KE KASAČNÍ STÍŽNOSTI PROTI ROZSUDKU MĚSTSKÉHO SOUDU V PRAZE ZE DNE 12. 2. 2016

I.

Stav věci

Stěžovatelé se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhali přezkoumání a zrušení části opatření obecné povahy 1. Aktualizace zásad územního rozvoje hl. m. Prahy schválené dne 1. 10. 2014. Městský soud v Praze návrh na zrušení části opatření obecné povahy svým rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č.j. 9A 208/2015 – 292 zamítl (dále jen též „rozsudek“). Tento rozsudek byl stěžovatelům doručen dne 21. 3. 2016. Stěžovatelé podali proti napadenému rozhodnutí kasační stížnost dne 4. 4. 2016, kterou dne 22. 6. 2016 doplnili. Nejvyšší správní soud dne 4. 10. 2016 doručil stěžovatelům vyjádření odpůrce. Stěžovatelé k těmto vyjádřením podávají následující repliku. Stěžovatelé setrvávají na svém návrhu a odkazují na něj, nad jeho rámec k vyjádření uvádí následující:

II.

Ke konkrétním tvrzením obsaženým ve vyjádření

1. Závažná pochybení v procesu přijímání AZÚR

K významu grafické a textové části stěžovatelé uvádějí, že přesně ocitovali část napadeného rozsudku a že obsahový význam není ani změněn např. vytržením z širšího kontextu.

K tvrzení odpůrce, že: „Hypotetický normativní dopad zásad je změnou popisu nedotčen. Omezení byla a jsou stále stejná. Takovou změnu nelze považovat za zásadní, jak naznačuje stěžovatel.“ Stěžovatelé uvádějí, že omezení jsou sice stejná, ale z hlediska plošného rozsahu v odlišně vymezené oblasti. Stěžovatelé nemohli předpokládat, že původní textové vymezení oblasti, které vymezovalo menší oblast zasaženou hlukem, není záměr či návrh odpůrce zmenšit v zájmu okolních obyvatel rozsah oblasti SL/1, aby oblast negativně zasažená leteckým hlukem a z toho plynoucí omezeními byly menší.

K obtížnému osvětlování skutečnosti, že původně byla definicí v textové části jednoznačně vymezena oblast SL/1 menší, stěžovatelé uvádějí, že to není jejich vinou nebo záměrem. Z napadeného OOP totiž není zřejmé, které denní nebo noční izofony byly použity, protože k vymezení oblasti SL/1 chybí jakékoliv podklady. Stěžovatelé jsou proto nuceni vycházet z hlukových izofon zakreslených v dokumentaci EIA, ze které je citováno i v textové části AZÚR. Pokud byl ale pro vymezení SL/1 použit jiný akustický model a jiná hluková studie s jinými výkresy, je vymezení SL/1 zcela nepřezkoumatelné, protože k takovému vymezení nejsou v AZÚR naprosto žádné podklady.

Změna oblasti SL/1 po změně definice hranic ve výroku je zjevná z následujícího:

Stav před změnou výroku: Pokud přijmeme v úvahu hypotézu odpůrce, že v textu původně uvedená izofona Laeq 55 dB mohla při původním vymezení SL/1 představovat hladinu nočního nebo denního hluku, znamenalo by to konkrétně na území navrhovatele e) následující (vycházeje nevyhnutelně z akustické části EIA). Území (v podobě elipsy) u původní dráhy, zasažené nočním hlukem o LaeqN= 55 dB a vyšším, končí daleko před územím MČ Praha-Suchdol, tedy blíže k letišti a do zastavěného území MČ nezasahuje. Rozhodující pro vymezení SL/1 dle původního textu výroku byl tedy zřejmě denní hluk LaeqD = 55dB a vyšší, který ale zasahuje z obydlených území Suchdola pouze ulice Bažantní, U Kapličky, Ke Kozím hřbetům a část Starosuchdolské a končí před Vltavou.

Po změně výroku na jednoznačné vymezení pomocí izofon LaeqN=45 dB pro noční hluk a LaeqD = 55 dB pro denní hluk je rozsah území dotčeného na Suchdole těmito hladinami hluku následující: Území okolo původní dráhy, zasažené nočním hlukem LaeqN=45 dB a vyšším, a příslušná izofona LaeqN=45 dB končí daleko za Vltavou, až za obcí Zdiby. Tato izofona je u původní dráhy podstatně širší než denní izofona LaeqD =55 dB a navrhovatel e) tvrdí, že na jeho území zasahuje ulice: Bažantní, U Kapličky, Ke Kozím hřbetům, Starosuchdolská, Dvorská, V Údolí, V Ořeší, Pod Rybníčkem, Do Vrchu, Nad Dolíky, Pod Vinicemi, Stržná, K Roztokům, Zákolanská, U Myslivny, Nad Spáleným mlýnem, Rýznerova, Keltů, K Háji, Otvovická, K Drsnici. Denní hluková zátěž 55dB a vyšší je beze změny, zasahuje pouze ulice Bažantní, U Kapličky, Ke Kozím hřbetům a část Starosuchdolské. Rozhodující je tedy v okolí původní dráhy v tomto případě izofona noční LaeqN=45 dB, která byla do textové části výroku napadeného OOP doplněna těsně před schválením napadeného OOP.

Po změně textu výrokové části je tedy takto textem vymezená oblast SL/1 na území Prahy jednoznačně větší a rozšíření je na úkor obydleného území. Navíc – změnou textu se mění nejen rozsah oblasti, ale i důvod rozšíření této oblasti (místo denního je rozhodující noční hluk).

Pochybení a rozpory ve VVURÚ a jeho podkladech nemohou být dle názoru stěžovatelů jakkoliv legitimizovány tím, že se stěžovatelé velmi komplikovaným způsobem seznámili detailně s hlukovou zátěží, aby byli schopni upozornit na pochybení. Informační cíl dokumentace podle stěžovatelů nebyl splněn, pro vymezení SL/1 nejsou nejen ve výroku ale ani ve VVURÚ příslušné podklady. Význam definice hranice oblasti SL/1 dokresluje i námitka podaná provozovatelem letiště, a to tzv „na poslední chvíli“, po dvou letech přípravy a projednávání AZÚR.

Stěžovatelé dále zdůrazňují, že vyjádření odpůrce k nepřesnému vyjádření stěžovatele v závorce (o povaze soutisku) nemůže zakrýt skutečnost, že pořizovatel napadeného OOP a odborníci provozovatele se podstatným způsobem ještě v průběhu zahájeného soudního řízení rozcházeli v názoru, na základě čeho byla oblast vymezena, což je samotná podstata tvrzení stěžovatelů. Napadené OOP ani VVURÚ totiž neobsahují žádné podklady, na základě kterých byl výkres (soutisk izofon) vytvořen a z kterých by mohli stěžovatelé i mnoho dalších dotčených obyvatel usoudit, o jakou křivku se jedná a z čeho vlastně vznikla. Pokud by odpůrce ale příslušné podklady z dokumentace EIA řádně přiložil, bylo by z nich zcela zjevné, že noční hluková zátěž se má dle těchto podkladů v okolí letiště zvýšit, což je ve zjevném rozporu s jedním ze základních a často opakovaných tvrzení v souvislosti s výstavbou paralelní dráhy, že po výstavbě dráhy se má proti současnému stavu významně snížit právě noční hluk v okolí původní dráhy.

Stěžovatelé nepožadují a nikdy nepožadovali vymezení oblasti SL/1 ve Středočeském kraji, ale upozorňují na to, že z VVURÚ ani z výroku bez textové části a bez vyznačení úplných izofon v grafické části nejsou zřejmé celkové vlivy na okolí a jejich intenzita a to i na části území Prahy z hlediska platných hlukových ukazatelů. Akustická studie VVURÚ je omezena pouze na území hl. m. Prahy a je navíc zpracována v jiných hlukových ukazatelích, než jsou používány v příslušných předpisech. Protože chybí vyznačení na území sousedního (Středočeského) kraje, nemohly kraj a obce být informovány o vlivu záměru projednávaného na území Prahy na jejich území, a proto ani nemohlo být provedeno posouzení vlivů na toto území.

             b. Novelizace stavebního zákona

Stěžovatelé nesouhlasí s tvrzením odpůrce, že dle § 37 nelze tato práva uplatnit, neboť cílem procedury předvídané ust. 37 není ochrana práv aktérů procesu, ale nalezení varianty, která je z hlediska souladu s právními předpisy v logice konsensu všech dotčených orgánů. Proces je sice otevřen i občanům, respektive komukoliv, ale důvodem není garance možnosti uplatnění práv, ale otevření diskuse nad touto otázkou široké veřejnosti.

Stěžovatelé tvrdí, že stavební zákon nerozlišuje způsobem navrhovaným odpůrcem mezi připomínkou či námitkou v § 37 a 39 (viz i § 38 odst. 1 Krajský úřad vyhodnotí výsledky projednání a zcela shodný § 39 odst. 4 Krajský úřad vyhodnotí výsledky projednání). Stěžovatelé také nesouhlasí s konstrukcí odpůrce, že do jejich práv může být zasaženo, pouze pokud je cílem nebo důvodem daného procesu uplatnit práva stěžovatelů.

Podle přesvědčení stěžovatelů v okamžiku, kdy právní úprava umožní libovolnému subjektu zapojit se jakýmkoliv způsobem do právního procesu, dává mu současně právo požadovat, aby proces i v této fázi proběhl podle zákona. Má tak i právo seznámit se se všemi podklady. Důvod, proč zákonodárce zapojení do procesu umožnil, je zcela bez významu.

Stěžovatelé nesouhlasí s opakovanou konstrukcí odpůrce o odlišném smyslu a cíli řízení podle § 37 a § 39 StavZ a tvrdí, že toto tvrzení nemá oporu v zákoně ani stávající judikatuře. Proti správnosti tohoto tvrzení svědčí například i fakt, že pokud je návrh zásad územního rozvoje zásadně změněn po veřejném projednání dle § 39 StavZ, vrací se znovu pouze k veřejnému projednání (dle § 39) a nikoliv až ke společnému jednání (dle § 37). Logikou odpůrce by tak již dotčené orgány neměly mít možnost svá stanoviska přizpůsobit změněnému návrhu. Tak tomu ovšem není, protože společné jednání a veřejné projednání jsou dvěma fázemi jednoho procesu, kdy v obou fázích mohou jak dotčené osoby, tak dotčené orgány právo hájit svá práva a zájmy.

            c. Nesplnění požadavků ze Zprávy o uplatňování zásad

Stěžovatelé tvrdí, že původní návrhový bod – neexistence nových podkladů – byl stěžovateli upřesněn způsobem shodným s kasační stížností již v replice k vyjádření odpůrce ze dne 11. 1. 2016. Tento argument byl tedy vznesen již v řízení před Městským soudem v Praze. Tvrzení odpůrce, že stěžovatel v kasační stížnosti posouvá argumentaci k fakticky obsahově zastaralým podkladům, ačkoliv tak nikdy dříve neučinil, tak není věcně správná.

Stěžovatelé také nesouhlasí s tím, že tento argument není ničím doložen. Stěžovatelé konzistentně již od podané žaloby tvrdí nesprávné a nedostatečné vstupy do posuzování (viz bod. 5 podané žaloby), kde velmi podrobně popisují důsledky odhadu vývoje letového provozu do roku 2020 na základě údajů z roku 2006, namísto údajů aktuálních v době zpracování napadeného OOP.

          d. Proces posuzování vlivů na životní prostředí – EIA

Stěžovatelé trvají na své kritice nevhodnosti využívání v napadeném OOP podkladů z dokumentace EIA (viz také bod 1. a). Vzhledem k faktu, že Městský soud nezvážil dostatečně význam a důsledky nesprávnosti podkladů z EIA, stěžovatelé pouze šířeji objasnili negativní vliv nedostatků v dokumentaci EIA při schvalování napadeného OOP. Nejedná se tedy o nový bod, pouze byla navíc zdůrazněna skutečnost, že podklady, dle názoru stěžovatelů nesprávné a vytvořené v roce 2006 výhradně provozovatelem letiště a pro zcela konkrétní podobu záměru, nejsou zdaleka jen chybnými podklady, ale jsou i přímo součástí výroku (izofony Laeq 45 dB a Laeq 55 dB z akustické části EIA jsou zjevně přímo přeneseny do grafické části výroku – jedná se o hranice oblasti SL/1). Pro vyznačení oblasti SL/1 neexistuje v rámci OOP žádný jiný podklad, izofony v akustické studii jsou v jiných hlukových ukazatelích.

Odpůrce tím, že konkrétní podmínky, uspořádání a závěry převzal do závazné části napadeného OOP, tak v podstatě již na úrovni ZÚR vyloučil hledání jakýchkoliv jiných řešení, a to i provozních, v rámci územního plánu a územního řízení a významně snížil význam případného přezkum EIA – záměr je již v AZÚR definován ve zcela konkrétní podobě.

3. Invariantní návrh AZÚR
4. Nesprávné vymezení nulové varianty Letiště Praha
5. Nesprávné a nedostatečné vstupy do posuzování
6. Věcně nesprávné vyhodnocení vlivů
7. Nedostatečné vypořádání připomínek (7.1,2,3,4,5,9)

Stěžovatelé tvrdí, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku určení povahy variant, když tvrdil, že obě varianty byly „právem posuzovány v maximálním možném stavu“. Tuto právní otázku pak dokládají věcnými tvrzeními zcela zřejmě prokazujícími, že se ani u jedné z variant o maximální možný stav nejedná. Stěžovatelé tvrdí, že proto nebyl naplněn ani smysl procesu SEA, který soud definuje jako „smyslem procesu SEA i EIA je vytvořit informaci o maximální možné zátěži v rámci posuzovaných variant.“

K tvrzení odpůrce: „Zásady řeší umístění koridoru, plochy či něčeho podobného. Je to jeden z mnoha faktorů, které mohou mít vliv na rozvoj něčeho, ale nikoliv určující faktor a už vůbec ne nástroj regulace konečného provozu“ nebo „Představa, že by se měla posoudit na jedné straně podoba současného provozu a případné důsledky rozšíření je pak odrazem představy, že zásady regulují provoz (letiště, dopravy či něčeho jiného) jako celek.“, stěžovatelé uvádějí, že napadené OOP (v rozporu s tímto opakovaným tvrzením) pro aktivní variantu jednoznačně a závazně reguluje celkový počet letů, počet denních letů v charakteristickém dni, a tím i celkový max. počet letů za půl roku, max. počet letů za 1 noc, rozložení provozu na drahách, zastavení provozu na letišti v době od – do určené přesně v minutách, atd., což je podle názoru stěžovatelů regulace provozu.

Odpůrce tím přímo popírá svoje tvrzení o posuzování maximálně možného provozu letiště v aktivní variantě. Stěžovatelé tvrdí, že pokud odpůrce v rozporu se stavebním zákonem zatížil výrok napadeného OOP podrobnostmi, které měly být řešeny v jiných řízeních, jsou stěžovatelé k ochraně svých práv oprávněni reagovat obdobně podrobným způsobem. Jestliže odpůrce u nulové varianty účelově navrhne konkrétní parametry provozu, které jsou v naprostém rozporu s reálnými možnostmi a podmínkami území jen aby pak mohl vyčíslit pozitivní přínos aktivní varianty z hlediska počtu dotčených obyvatel, jsou i navrhovatelé nuceni reagovat zcela konkrétními argumenty.

Stěžovatelé nepovažovali nikdy za sporné, že volba varianty je věcí politické vůle, nikdy ani nežádali přezkum politického rozhodnutí, uznávají a nikdy nezpochybňovali právo rozhodnout o připomínce politicky. Stěžovatelé z mnoha důvodů zpochybňují „pouze“ věcnou správnost podkladů a hodnocení variant předkládaných zastupitelům, včetně obsahu vypořádání jejich připomínek. Stěžovatelé se domnívají, že nelze za naplnění požadavku zákonnosti považovat pouhé předložení požadovaných podkladů zákonem požadovaným postupem s tím, že při dodržení správného postupu se podklady stanou nezpochybnitelnými a nepřezkoumatelnými, byť jsou sebe více neobjektivní (věcně nesprávné) účelové, nesmyslné či absurdní. Stěžovatelé tvrdí, že uvedený postup by byl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21.06.2012, čj. 1 Ao 7/2011 – 526: „I při absenci zákonné a podzákonné úpravy metodiky posuzování vlivů (záměrů, koncepcí) na životní prostředí, nelze ze strany pořizovatele rezignovat na nároky na transparentnost, objektivitu a přesvědčivost daného hodnocení.“

Jinými slovy, stěžovatelé se dovolávají toho, že i politické rozhodnutí musí být založeno na objektivních (věcně správných) podkladových informacích. Součástí soudního přezkumu pak je mimo jiné i soudní kontrola toho, zda zastupitelstvo mělo pro své rozhodnutí dost podkladů a zda tyto podklady byly věcně správné. Takovou kontrolu provádí soud pouze na základě námitek, které musí nastolit navrhovatelé a na základě důkazů, které navrhovatelé předestřou. Jestliže navrhovatelé dokládají, že některé z podkladů zcela chyběly a další byly věcně nesprávné, musí se soud těmito výhradami zabývat.

Stěžovatelé se domnívají, že obdobné platí i pro právo na vypořádání připomínek, protože je v rozporu se smyslem a účelem institutu připomínkování považovat jej pouze za právo na politicky řádné vypořádání (odvolatelem zmiňovaný korektiv limitů ochrany životního prostředí se ve fázi územního plánování pro většinu složek nepoužije viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 06. 2012, čj. 1 Ao 7/2011 – 526).

K tvrzení odpůrce: „Lze stěží rezignovat na procedury určené k odstraňování odborných vad a poté nějaké odborné vady, které soud není s to posoudit, tvrdit.“, stěžovatelé tvrdí, že využili možností k uplatnění svých věcných námitek dostatečně a včas a Městskému soudu předložily k přezkumu a posouzení, jak s nimi bylo naloženo.

8. Nesprávné vyhodnocení stanovisek a připomínek dotčených orgánů

Stěžovatelé se domnívají, že jsou ve svých názorech naopak poměrně konzistentní, pokud nesouhlasí s odpůrcem tvrzeným rozdílem v řízení dle § 37 a 39 StavZ. Ustanovení § 37 odst. 2 StavZ stanoví: Dotčené orgány vyzve k uplatnění stanovisek, podle § 38 odst. 1 StaZ Krajský úřad vyhodnotí výsledky projednání. Podle ustanovení § 39 odst. 1 StavZ K veřejnému projednání krajský úřad přizve jednotlivě ministerstvo, dotčené orgány, podle § 39 odst. 2 StavZ dotčené orgány a ministerstvo uplatní ve stejné lhůtě stanoviska a podle § 39 odst. 4 StavZ Krajský úřad vyhodnotí výsledky projednání. Stěžovatelé se proto domnívají, že stavební zákon nezakládá rozdílné postavení dotčených orgánů ve společném jednání a veřejném projednání.

Hygienická stanice hl. m. Prahy namítala nesprávné vymezení nulové varianty, stěžovatelé nepovažují tuto otázku za politickou, ale za vysoce odbornou a spadající do kompetence Hygienické stanice jako orgánu s nezastupitelnou rolí při vyhlašování ochranných hlukových pásem a jediného orgánu odpovědného za ochranu veřejného zdraví v Praze s kompetencemi dle zákona o ochraně veřejného zdraví. Konstatování o nesprávném vymezení nulové varianty ovlivňuje zcela prokazatelně hodnocení aktivní varianty, a tím i následné politické rozhodnutí zastupitelů.

Jak se namítaná nezákonnost dotýká stěžovatelů, je zcela zjevné, na základě srovnání aktivní varianty s účelovou, nesprávnou, tzv. nulovou variantou byla ve VVURÚ z hlediska počtu obyvatel dotčených hlukem doporučena realizace aktivní varianty, která znamená zahrnutí stěžovatelů do oblasti SL/1 se zvýšenými zdravotními riziky.

9. Chybějící koordinace se Středočeským krajem

K tvrzení odpůrce stěžovatelé uvádějí, že v napadeném OOP není chybějící posouzení vlivů na obyvatele Středočeského kraje odůvodněno nedostatkem politické vůle Středočeského kraje ke spolupráci. Ani v replice odpůrce nekonkretizuje, jaké kroky učinil ve snaze zajistit spolupráci Středočeského kraje a neuvádí, jakými způsoby usiloval o získání nezbytných informací a co vůbec považoval za nezbytné informace.

Odpůrce se případnými negativními vlivy ve Středočeském kraji vůbec nezabýval, nepopsal je a ani nevyznačil v grafické části, přestože ZÚR Středočeského kraje tento záměr neobsahují. Tvrzení odpůrce, že údaje o počtu obyvatel Středočeského kraje jsou samozřejmě k dispozici, ale že pro zpracování napadeného OOP potřeboval prognózy o vývoji obyvatel, které k dispozici nejsou, se tak v celém řízení o pořizování napadeného OOP i soudním řízení objevuje poprvé až v replice ke kasační stížnosti.

Na webových stránkách Českého statistického úřadu jsou přitom veřejně dostupné prognózy vývoje obyvatelstva i s rozdělením na jednotlivé kraje (byť je tato prognóza směřovaná k roku 2050). Odpůrce ani nikde blíže nezdůvodňuje, proč nemohl využít existující informace o počtu obyvatel, případně si z těchto informací udělat prognózu, ve které by se jednalo pouze o několik málo obcí zasažených provozem na letišti.

K tvrzení odpůrce, že stěžovatelé nespecifikují, jak se namítaná nezákonnost dotýká jejich práv, stěžovatelé opakují své tvrzení obsažené již v posledním odstavci bodu 13. kasační stížnosti: „Stěžovatelé tvrdí, že byli zkráceni na svých právech neposouzením vlivů napadeného OOP na obyvatele ve Středočeském kraji, zejména jejich následným nezahrnutím do hodnocení a srovnávání vlivů variant a snížením vypovídací schopnosti VVURÚ o dopadech záměru. V důsledku tohoto opominutí nejsou závěry o posouzení vlivů jednotlivých variant na obyvatele úplné, objektivní a vypovídající a mohli tak svědčit ve prospěch volby varianty více zasahující do práv stěžovatelů.“

10. Neposouzení kumulativních a synergických vlivů

Stěžovatelé setrvávají na svém tvrzení, že nebyla provedena identifikace a hodnocení kumulativních vlivů u hluku (viz VVURÚ Příloha č. 7, str. 4, kde se uvádí, že byly pouze vyznačeny oblasti s nadlimitním hlukem z jednotlivých typů zdrojů – letecká doprava, silniční doprava, drážní doprava). Přestože území zatížené nadlimitním leteckým hlukem je na území Prahy vymezené, nikde nejsou vyznačena místa zatížená kumulací dvou či více nadlimitních hladin hluku z různých zdrojů, tak jak to odpůrce učinil v případě synergií na výkrese A.

Stěžovatelé jako příklad uváděli kumulaci hluku z předpokládané tramvajové trati Podbaba-Suchdol (ul. Kamýcká), záměru na novou přistávací dráhu letiště a silniční dopravy – vše na území Prahy- Suchdola, kde nebylo zjišťováno ani hodnoceno současné působení kumulace hluku z aut, tramvají a letadel. Byť jsou všechny záměry samostatně ve VVURÚ zakresleny.

11. Kompenzační opatření

K tvrzení odpůrce, že stěžovatelé namítají rozpor dvou textových částí poněkud nově, stěžovatelé tvrdí, že tento rozpor byl namítán již v podané žalobě.

Stěžovatelé tvrdí, že výklad odpůrce o jednom druhu kompenzačních opatření pro území nadlimitně zatížená hlukem a druhém druhu pro podlimitně zatížená hlukem nic nemění na skutečnosti, že Městský soud v Praze se zcela opomněl touto otázkou zabývat. Navíc pokud odpůrce v napadeném OOP zamýšlel umožnit výstavbu např. i obytných objektů v podlimitně zatíženém území hlukem, tj. na celém území hl. m. Prahy, citlivě a pouze na základě detailních hlukových studií, měl by takovéto zcela zásadní opatření formulovat mnohem precizněji.

13. Rozpor se zásadou proporcionality + vypořádání připomínky 7.9

Stěžovatelé nesouhlasí s tvrzením odpůrce, že test proporcionality je použitelný pouze pro omezení vlastnického práva a nikoliv pro zátěž území. Zaprvé, není důvodné v tomto případě přiznávat zvláštní postavení vlastnickému právu na úkor práv jiných (právu na život, zdraví, ochranu soukromí, rodinu, příznivé životní prostředí, samosprávu, atd.). Zadruhé, zátěží území dojde k omezení nejen všech výše uváděných práv, ale i práva vlastnického (viz podmínky upravující nemožnost určitého typu výstavby v oblasti SL/1).

K opakovanému tvrzení odpůrce, že stěžovatelé se stále ve svých námitkách a odůvodněních zabývají velmi konkrétními detaily, které „podkračují“ obecnost zásad, stěžovatelé uvádí následující. VVURÚ i výrok napadeného OOP obsahují velmi konkrétní údaje: jsou přebírány doslovné citace ze závěrů dokumentace EIA, je detailně řešeno rozložení provozu na dráhách, jsou upřesňovány izofony a za účelem vyhodnocení hlukové zátěže je ad hoc vymýšlena nová metodika namísto předepsaných a běžně užívaných limitů hluku. Pokud již navrhované OOP zcela prokazatelně podkračuje svou detailností požadavky na zásady územního rozvoje, nelze považovat za chybu stěžovatelů, že v rámci ochrany svých práv reagují obdobně konkrétní argumentací. Pokud by platilo, že výhrady stěžovatelů jsou pro fázi zásad územního rozvoje příliš podrobné, znamená to současně, že příliš podrobná a z tohoto pohledu nezákonná je pro rozpor s ust. § 36 odst. 3 stavebního zákona také napadené OOP.

Stěžovatelé opakují své tvrzení, že v napadeném OOP i přes všechny uvedené

podrobnosti chybí to podstatné – na provozovateli nezávislé vymezení a zhodnocení možnosti dalšího rozvoje letiště, který bude pro dotčené území únosný.

14. Nadměrná hluková zátěž a její nesprávné vyhodnocování + vypořádání

připomínky 7.10

15. Překračování imisních limitů znečištění ovzduší

Stěžovatelé setrvávají na svém tvrzení, že Městský soud v Praze zásadně změnil rozsah přezkumu, když ve smyslu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2013, č.j. 50 A 24/2012 – 64 neposoudil, zda v průběhu pořizování zásad bylo koncepčně prověřeno, zda plánovaný záměr má vůbec šanci být v budoucnu realizován a odkazuje pouze na rozsudek NSS o neposuzování imisních limitů v územním plánování.

K opakovanému tvrzení odpůrce, že stěžovatelé se stále ve svých námitkách a odůvodněních zabývají velmi konkrétními detaily, které „podkračují“ obecnost zásad, stěžovatelé odkazují na argumentaci k bodu 13.

16. Nepřipuštění důkazů

Odpůrce tvrdí, že důkazy nemusely být provedeny, protože za a) to soud nepovažoval za podstatné, protože směřovaly k zjištění otázek, které nebyly pro zákonnost zásad klíčové a za b) protože tvrzení, která měla být důkazy zajištěna, byla vznesena až v řízení před soudem (tj. nikoliv v průběhu přípravy napadeného OOP).

Stěžovatelé uvádí, že soud v napadeném rozhodnutí neuvedl jako důvod nepřipuštění důkazů tvrzení a). K tvrzení b) stěžovatelé uvádějí, že již v průběhu přípravy napadeného OOP ve svých připomínkách z roku 2013 tvrdili:

– Účelové rozdělení provozu na drahách

– Nereálnost prognózy provozu (protože počet letů i přepravených cestujících je reálně mnohem nižší)

– Vytvoření vlastních hlukových ukazatelů ve VVURÚ Navrhované důkazy směřovaly právě k těmto tvrzením, která byla stěžovateli konzistentně a poměrně podrobně tvrzena již od fáze přípravy OOP. Provedení důkazů navíc směřovalo nikoliv k prokázání nových, neznámých skutečností, ale k názornějšímu vysvětlení soudu věcné podstaty a správnosti námitek stěžovatelů. Důkazy byly stěžovateli navrženy v situaci, kdy obhájce na základě přímého dotazu předsedy senátu objasňoval, jak bylo prováděno hodnocení hluku, proč nebyly použity hlukové ukazatele dle platné legislativy a že výraz použitý ve VVURÚ „hodnocení bylo provedeno ve vztahu k platné legislativě“ v podstatě znamená, že pro účely akustické studie byly vytvořeny zcela ad hoc specifické, vlastní ukazatele hluku, přičemž jejich definice nebyla v napadeném OOP popsána. Další důkazy byly navrženy v situaci, kdy v průběhu řízení předstupoval před soud přítomný vedoucí řešitelského týmu pro zpracování akustické studie VVURÚ, držitel autorizace a tedy nepochybně odborník na hluk a složitě, nesrozumitelně vysvětloval vymezení oblasti SL/1, použité hlukové ukazatele

a argumentoval neměnností grafiky.

Další důkazy byly navrženy v situaci, kdy v průběhu řízení předstupoval před soud přítomný vedoucí řešitelského týmu pro zpracování akustické studie VVURÚ, držitel autorizace a tedy nepochybně odborník na hluk a složitě vysvětloval vymezení oblasti SL/1, použité hlukové ukazatele a argumentoval neměnností grafiky.

K argumentaci odpůrce, že přítomnost starostů, místostarosty nebo ředitele ústavu na jednání a jejich pracovní pozice garantuje, že se „účastní maximálně kvalifikovaně“, stěžovatelé tvrdí, že jim není zřejmé, jak jim jejich pracovní pozice dává dostatečnou kvalifikaci k tomu, aby v odborných věcech mimo jejich náplň práce oponovali uváděným tvrzením přítomného odborníka – držitele autorizace, zpracovatele akustické studie VVURÚ, experta na hluk a hlukové mapování.

Odpůrcem citovaná judikatura (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního

soudu čj. 1 Ao 2/2010 – 117 ani rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Ao 4/2008 – 110) se nevztahují k rozsahu dokazování, ale ke vztahu námitek a aktivní žalobní legitimace nebo rozsahu soudního přezkumu napadeného OOP.

17. K obecným úvahám Městského soudu v Praze v závěru napadeného rozsudku

Stěžovatelé ve věci podstatných vad odkazují na již opakovaně citovaný rozsudek

Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ao 2/2010 – 644: „V řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. soud hodnotí opatření obecné povahy jako celek. K jeho zrušení by měl přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. Zrušení napadeného opatření obecné povahy nastupuje tehdy, když pochybení správního orgánu překročila mez, kterou je možno vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci považovat za ještě přijatelnou. K překročení takové meze může dojít jediným závažným pochybením stejně jako větším počtem relativně samostatných (povětšinou procesních) pochybení, která by mohla být jednotlivě vnímána jako marginální, ale ve svém úhrnu představují podstatný zásah do veřejných subjektivních práv navrhovatelů.“

Stěžovatelé se domnívají, že v průběhu přijímání napadeného OOP došlo k řadě pochybení, která naplní výše uvedený požadavek. Stěžovatelé navíc uvádějí, že napadené OOP je pouze dílčí změnou (aktualizací) platných zásad územního rozvoje, které se týkalo pouze několika málo vybraných záměrů a nikoliv regulace celého území. Nejednalo se tedy o tvorbu nové územně plánovací dokumentace v rámci celé své procesní složitosti dle stavebního zákona, ale o mnohem jednodušší proces s cílem napravit chyby a nezákonnosti u tohoto záměru v původním ZÚR Prahy, kde nároky na jeho procesní „čistotu“ a věcnou správnost ve světle výše uvedeného rozsudku by měly být vyšší, než kdyby se jednalo o pořizování zcela nových ZUR pro celé území pořizovatele.

K aplikovatelnosti tzv. „algoritmu soudního přezkumu“ i po novelizaci soudního řádu správního stěžovatelé tvrdí, že soudy jsou povinny uplatnit jej i po s.ř.s., pokud jednotlivé body obsahují návrh na zrušení opatření obecné povahy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 6 As 188/2014 – 66). Stěžovatelé přitom ve svém návrhu jednotlivé body tvrdili (viz například samostatný návrhový bod k rozporu se zásadou proporcionality).

K argumentaci odpůrce, že zásady územního rozvoje jsou po novele stavebního zákona více obecné a argumentace stěžovatele je proto příliš konkrétní – v rovině konkrétnosti územního plánu nebo územního rozhodnutí. Napadené OOP je v některých otázkách konkrétnější než zásady územního rozvoje přijaté dle stavebního zákona před novelou. Jedná se především o otázku vymezení oblasti SL/1 nebo závazné určení rozvržení provozu na letové dráze. Pokud je odpůrce v napadeném OOP takto konkrétní, musí stěžovatelé k účelné obhajobě svých práv být obdobně konkrétní a nemohou se omezit pouze na obecnou argumentaci.

Ke vztahu právo na samosprávu a práva na příznivé životní prostředí – Stěžovatelé uvádí, že nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013 nijak nepreferuje právo na samosprávu, ani nestanoví soudům povinnost přezkoumávat nezákonnost skrze vliv na rozhodování samosprávy, ale pouze stanoví soudům povinnost řádně zvážit právo na samosprávu oproti zásahu způsobeného zrušením územního plánu a tuto úvahu odůvodnit. Ke vztahu práva na samosprávu a soudnímu přezkumu územních plánů stěžovatelé odkazují například na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ao 3/2007 – 73.

Odpůrce se snaží posunout argumentaci stěžovatelů do takové pozice, jakoby chtěli prostřednictvím soudního přezkumu upírat zastupitelům právo politicky rozhodnout o rozvoji dotčeného území., resp. jakoby se snažili prostřednictvím soudního přezkumu vnutit demokraticky zvolené většině vůli menšiny. Tak tomu ovšem není. Podstatou výhrad stěžovatelů je to, že většina zasahuje do práva menšiny procesně vadným způsobem, při úplné absenci některých relevantních podkladů a na základě dalších podkladů, které nejsou objektivní. Mezi nejzávažnější chyby, které stěžovatel odpůrci vytýká, patří:

– nebyl vymezen a odůvodněn nezbytný rozsah letiště, pouze byl bez prověření převzat konkrétní návrh provozovatele z dokumentace EIA,

– nebyly nikdy hledány jiné varianty, a to ani provozní

– nepřiměřeně konkrétním výrokem bylo zamezeno hledání jiných provozních variant,

– bylo provedeno nesprávné vymezení oblasti SL/1 v rozporu s elementární logikou,

– popis vymezení oblasti SL/1 byl po námitce změněn bez dalšího projednání s veřejností a dotčenými orgány,

– byla navržena nesprávná srovnávací tzv. nulová varianta s účelovým přenesením leteckého provozu nad zastavěné území Prahy,

– nebyl respektován názor orgánu ochrany veřejného zdraví,

– nebyl posouzen vliv na obyvatele sousedního kraje.

Na tyto nedostatky byl odpůrce řádně upozorněn v připomínkách, kterým nebylo vyhověno. Stěžovatelé tvrdí, že každé z výše uvedených pochybení samostatně bylo způsobilé ovlivnit rozhodování zastupitelů (např. hrozba vyplývající z nesprávné srovnávací nulové varianty – nebude-li postavena paralelní dráha, přesune se 80 % přistání nad Prahu, která bude víc hlukově zatížena).

K obecným otázkám, které odpůrce nastolil v závěru svého podání, navrhovatelé uvádějí:

 Je sporné, zda je AZÚR dostatečně konkrétním dokumentem, aby bylo možné zodpovědět otázku, zda respektuje zákonné limity ochrany přírodního bohatství a přírodních zdrojů. Navrhovatelé ve svých podáních opakovaně upozorňovali na nerespektování limitů ochrany lidského zdraví.

 Jestliže odpůrce namítá, že argumentace navrhovatelů je převážně příliš podrobná a směřuje tak nikoliv k tomu, co regulují zásady územního rozvoje ale až následné územní plány či dokonce správní rozhodnutí, tak stěžovatelé poukazují na to, že míra konkrétnosti jejich výhrad zcela koresponduje s mírou konkrétnosti AZÚR. Pokud bychom přijali názor odpůrce, že výhrady navrhovatelů příliš konkrétní, znamená to současně a automaticky, že AZÚR je nezákonná pro rozpor s ust. § 36 odst. 3 stavebního zákona.

 K tomu pak považují stěžovatelé za nezbytné dodat, že odpůrce na jednu stranu tvrdí, že své podrobné výhrady budou moci stěžovatelé uplatnit v dalších fázích územního plánování, resp. umísťování záměru do území (území a stavební řízení), na stranu druhou ovšem reguluje již v AZÚR konkrétní záměr tak podrobně, že reálnou možnost obrany práv stěžovatelů v následných fázích znemožňuje. Ve výsledku tak říká, že nyní je na ochranu práv stěžovatelů příliš brzy, aby pak následně mohl tvrdit, že je příliš pozdě.

 Není pravdou, že by novelou s. ř. s. došlo k zásadní změně v algoritmu soudního přezkumu. Zmíněnou novelou došlo pouze k upřesnění toho, že soud nepřezkoumává vady napadeného OOP ex officio, ale že je důsledně vázán rozsahem a důvody, které uvádí navrhovatel. Tato změna nic nevypovídá o algoritmu soudního přezkumu.

Algoritmu se dotýká ust. § 101d odst. 2 s.ř.s., ten však spíše do zákona výslovně přenáší to, co již bylo dříve dovozeno judikaturou. Je pravdou, že v citovaném ustanovení chybí výslovně zmíněná zásada proporcionality. Ta ovšem podle názoru stěžovatelů stále součástí algoritmu soudního přezkumu je. Její výslovné uvedení v zákoně vyplývá právě z toho, že se jedná o zásadu, tedy právní princip prostupující veškerou interpretací a aplikací právních norem. Ostatně, jejího užití se sám odpůrce dovolává.

 AZÚR nemohla být přijata při plném vědomí důsledků tohoto rozhodnutí, popřípadě jeho variant, protože srovnávací nulová varianta je vymezena chybně a odpůrce ani nehledal jiné varianty záměru a jeho provozu, chybí posouzení vlivů na obyvatele středních Čech, atd.

 Účast veřejnosti sice byla možná, ale věcné důvody k vypořádání připomínek sděleny nebyly, např. proč se rozšiřuje území zasažené nočním hlukem, když se snižuje noční provoz a letadla budou tišší. Veřejnost sice měla možnost upozorňovat na chyby a navrhovat i jiná řešení, ale tyto návrhy a podněty byly ze strany odpůrce zcela ignorovány, aniž by odpůrce vysvětlil důvody. V situaci, kdy je odpůrcem v rámci AZUR závazně určeno zcela konkrétní rozložení provozu na dráhách, počet letů v noci, apod. lze zcela zjevně hledat např. jiné provozní varianty. AZÚR jejich neprověřením při současné nepřiměřené podrobnosti omezuje hledání jiných řešení v rámci navazující územně plánovací dokumentace, územních řízeních, atd.

 Rozhodnutí stěžovatelé nepovažují za dostatečně odůvodněné, protože nebyla řádně doložena potřebnost zvýšení zdravotních rizik, nebyla hledána ani vyloučena vhodnější řešení a jak sám odpůrce konstatoval, některé konkrétní podmínky a řešení mohou být s ohledem na požadavky na ZUR a přílišnou konkrétnost některých jejích ustanovení považovány za nenormativní, není tedy zřejmé, co platí a co ne. Odpůrcem byla omezena možnost státních orgánů vyjádřit se k návrhu po změně VVURÚ, oblast SL/1 byla po námitce letiště změněna bez dalšího projednání s veřejností a hygienickou stanicí.

 Pokud by stěžovatelé následujíce odpůrce měli nad něčím vyjádřit lítost, bylo by to nad tím, že jiné řešení ani nebylo hledáno, místo řádného posouzení, projednání a obhájení navrhovaných záměrů se mění zákony, zkracují lhůty a přesouvají kompetence; místo logické a jednoduché opravy věcně nesmyslné nulové varianty „přesuneme letadla nad centrální Prahu“ se složitě vypořádává negativní stanovisko hygieny; nebo se již 10 let vytrvale navrhuje rozšíření ochranného hlukového pásma resp. oblasti SL/1 u původní dráhy z důvodu snížení nočního hluku a popírá se tím přímá úměra „méně nočního provozu znamená méně nočního hluku “.

 Stěžovatelé odmítají snahu odpůrce převést spor do politické roviny, která by měla být mimo soudní přezkum. Konečné rozhodnutí je sice politické povahy, ale odborné podklady a hodnocení pro toto rozhodnutí musí být věcně správné, resp. politické rozhodnutí na základě nesprávných podkladů nemůže být věcně správné, protože politici nemají možnost se dozvědět, o čem rozhodují. Pokud by stěžovatelé využili odpůrcem naznačený algoritmus soudního přezkumu (str. 23 vyjádření odpůrce), tak konstatují, že: o bez existence objektivních (věcně správných) podkladů není možné přezkoumat, zda napadené OOP respektuje zákonem dané limity, o bez existence relevantních podkladů nemohla většina rozhodovat při plném vědomí důsledků svého rozhodnutí o bez existence objektivních podkladů nemohla většina rozhodovat na základěúplných informací.

III.

Závěrečný návrh

Z výše uvedených důvodů navrhovatelé setrvávají na svém původním kasačním návrhu. Stěžovatelé tvrdí, že jsou zde důvody i pro postup NSS podle ust. § 110 odst. 2 písm. b) s.ř.s. Jimi namítané nezákonnosti jsou dostatečně podloženy obsahem spisů a na jejich základě je možné věc posoudit. Na úvaze soudu proto stěžovatelé ponechávají možnost využít i postupu podle § 110 odst. 2 písm. b) s.ř.s.

■

Poznámka redakce:

Stěžovatelé, tedy i suchdolská radnice i pan ing. Vik, jako příklad neposouzení budoucího vlivu na životní prostředí uvádějí kumulaci hluku z předpokládané tramvajové trati Podbaba-Suchdol (ul. Kamýcká), záměru na novou přistávací dráhu letiště a silniční dopravy – vše na území Prahy- Suchdola, kde nebylo zjišťováno ani hodnoceno současné působení kumulace hluku z aut, tramvají a letadel. Byť jsou všechny záměry samostatně ve VVURÚ zakresleny.

Díky Járovi Cimrmanovi má český člověk zkušenost, jak na takové repliky hledět. Škoda totiž, že suchdolská radnice, vyčítající Praze, Letišti a Správě letišť absenci posouzení kumulace hluku z předpokládané budoucí výstavby, nijak se – pokud je redakci známo – nepokusila analyzovat současnou nejen hlukovou zátěž, které jsou občané Suchdola zvláště kolem ulice Kamýcké dennodenně vystaveni kvůli tomu, že díky absenci okruhu slouží tato ulice jako dopravní tepna podstatné části severu Prahy do centra. Odhlížeje od toho, že v radnicí dokonce soudně prosazované variantě Jj by měla, oproti ŘSD navrhované trase Ss s okruhem v podzemí, sloužit Kamýcká ulice trvale jako přivaděč! Vše, co kritici vyčítají provozu na budoucím okruhu, by jezdilo Kamýckou!

Srovnej:

http://www.suchdolskenoviny.cz/2016/02/12/suchdol-a-spol-proti-praze-a-letisti-prohrali/

http://www.suchdolskenoviny.cz/2016/03/17/plne-zneni-rozsudku-zamitajiciho-zalobu-suchdola-a-spol-proti-letisti/

Ilustrační foto

KE KASAČNÍ STÍŽNOSTI PROTI ROZSUDKU MĚSTSKÉHO SOUDU V PRAZE

 ZE DNE 12. 2. 2016, Č.J. 9A 208/2015 – 292 (s datem 16. 2. 2017)

I.

Stav věci

Stěžovatelé se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhali přezkoumání a zrušení části opatření obecné povahy 1. Aktualizace zásad územního rozvoje hl. m. Prahy schválené dne 1. 10. 2014. Městský soud v Praze návrh na zrušení části opatření obecné povahy svým rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č.j. 9A 208/2015 – 292 zamítl (dále jen též „rozsudek“). Tento rozsudek byl stěžovatelům doručen dne 21. 3. 2016. Stěžovatelé podali proti napadenému rozhodnutí kasační stížnost dne 4. 4. 2016, kterou dne 22. 6. 2016 doplnili. Nejvyšší správní soud dne 4. 10. 2016 doručil stěžovatelům vyjádření odpůrce. Stěžovatelé k těmto vyjádřením podali dne 10. 11. 2016 repliku. Stěžovatelé setrvávají na svém návrhu a nad jeho rámec k vyjádření uvádí následující:

II.

Doplnění vybraných stížnostních bodů

Ad bod 1. Závažná pochybení v procesu přijímání AZÚR

1. c) Nesplnění požadavků ze Zprávy o uplatňování zásad – povinnosti vycházet z nejnovějších podkladů.

Ad bod 5. Nesprávné a nedostatečné vstupy do posuzování

Stěžovatelé tvrdili, že Městský soud nesprávně posoudil i právní otázku, respektive špatně věcně vypořádal jejich návrhovou námitku k neaktuálnosti podkladů. Klíčovým podkladem pro zdůvodnění potřebnosti paralelní dráhy a následné posouzení vlivů záměru je prognóza nárůstu počtu pohybu letadel z roku 2006. Osoba zúčastněná na řízení ve své prognóze předpokládala 274 500 pohybů za rok.

Stěžovatelé tvrdili, že odpůrce mohl získat informaci o skutečném stavu min. za rok 2012 a základní podklad upravit nebo potvrdit strmější nárůst přepravy mezi roky 2012 – 2020. Stěžovatelé se proto neztotožnili s názorem soudu, že v rámci přípravy napadeného OOP a VVURÚ v letech 2012 -2013 bylo nevyhnutelné nebo důvodné setrvávat na nereálných prognózách z roku 2006 a že byly naplněny závazné požadavky ze Zprávy o uplatňování zásad, tj. povinnost vycházet z nových podkladů.

Existenci aktuálnějších prognóz a podkladů potvrzuje Prodloužení platnosti stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí ze dne 27. 1. 2016, č.j.: 50446/ENV/16 (dále jen „prodloužení stanoviska EIA“), ve kterém se na str. 4 uvádí:

„Tvorba a údržba dlouhodobých prognóz provozních výkonů v současnosti probíhá u Letiště

Praha, a.s. v modelu, který je průběžně zlepšován a zpřesňován. K aktualizaci dlouhodobých

prognóz dochází v intervalu minimálně 1xročně, k aktualizaci krátkodobých prognóz 1x za

měsíc.“ nebo na str. 3: „Po vydání stanoviska EIA v roce 2011 následnou projektovou

přípravou záměru vznikl požadavek na posouzení správnosti navržené dispozice záměru

nezávislým odborným konzultantem. Při tvorbě dokumentace EIA z roku 2009 byla použita

dispozice, která vycházela z návrhu možného uspořádání dráhového systému v době zahájení

procesu EIA na uvedený záměr v roce 2005 (tato dispozice paralelní dráhy vznikla na základě

požadavků vnitřních složek letiště a zástupců Řízení letového provozu). V roce 2012 tak

oznamovatel vybral firmu, která provedla posouzení dispozičního řešení záměru paralelní

RWY – byly namodelovány veškeré provozní stavy a pro ověření správnosti byl použit

simulační software.“

Stěžovatelé tvrdí, že výše uvedené potvrzuje neaktuálnost podkladů, nezájem o prověření reálnosti vývoje provozu a že je zřejmá dostupnost aktuálnějších podkladů v době přípravy napadeného OOP a VVURÚ.

Ad bod 1. Závažná pochybení v procesu přijímání AZÚR

1. d) Proces posuzování vlivů na životní prostředí – EIA – Chybné posouzení povahy kapacity provozu

Ad bod 5. Nesprávné a nedostatečné vstupy do posuzování

Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí tvrdí, že nulová i aktivní varianta byly posuzovány jako maximální možné a že tedy nelze tyto varianty omezovat podmínkami již na samotném počátku jejich posuzování. Stěžovatelé tvrdili, že se o maximální možný stav u obou variant nejedná a podrobně k tomu argumentovali již v replice k vyjádření odpůrce k žalobě, kde bylo tvrzení o maximálním možném stavu použito poprvé a tuto svou argumentaci zopakovali i v kasační stížnosti.

Prodloužení stanoviska EIA toto tvrzení stěžovatelů v podstatě potvrzuje, když na str. 4 uvádí: „Na základě nové prognózy oznamovatele (Letiště Praha a.s.) je pro dosažení cílové kapacity záměru uvažováno s novými parametry, uváděnými v následující tabulce: Počet pohybů za rok – EIA 2009 – 274 500; EIA 2016 – 258 225.“ nebo na str. 1 uvádí: „Výše uvedené kapacity byly v rámci procesu posuzování vlivů na životní prostředí považovány za maximální a vyplývaly:

– z respektování navrženého stavebního řešení paralelní dráhy …,

– z respektování stávajících platných standardů a doporučení Mezinárodní organizace

pro civilní letectví, …,

– z upravené prognózy provozu letiště Praha Ruzyně do roku 2020.“

Stěžovatelé tvrdí, že z výše uvedeného je zcela zřejmé, že se posuzovaná údajná „maximální“ kapacita prokazatelně mění v závislosti na prognóze vývoje letecké dopravy a nemůže se tedy jednat o maximální možnou kapacitu paralelních drah, navíc se nyní tato „maximální“ kapacita dokonce zmenšila.

Stěžovatelé proto setrvávají na svém tvrzení, že údaje o „kapacitě“ s paralelní dráhou nejsou maximální, ale jedná se o údaj z prognózy z roku 2006, že oznamovatel záměru v rámci procesu EIA pouze různě měnil název tohoto údaje, že oznamovatel jako odborný provozovatel nikdy maximální kapacitu dráhového systému v procesu EIA nestanovil a že posudek a stanovisko EIA tento odhad provozu pouze účelově přejmenovaly na „uvažované kapacity se v rámci procesu EIA považují za maximální ….“.

Stěžovatelé tvrdí, že maximální možná kapacita dráhového systému s paralelní dráhou dle pojetí soudu nebyla, zatím nikdy, a tedy ani v AZUR, stanovena a posouzena. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že maximální kapacita dráhového systému je mnohem vyšší než obě kapacity uváděné výše.

Ad bod 1. Závažná pochybení v procesu přijímání AZÚR

1. a) Změna vymezení oblasti SL/1;

Ad bod 9. Chybějící koordinace se Středočeským krajem

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že oprávněnost i těchto námitek potvrzuje způsob prodloužení stanoviska EIA i návrh 2. aktualizace zásad územního rozvoje Středočeského kraje. Prodloužení stanoviska EIA totiž mění vymezovaný záměr v následujícím: trvalá změna užívání dráhy RWY 12/30 (úplné uzavření, přechod na režim pojezdové dráhy), zkrácení délky paralelní dráhy, snížení celkového objemu ročních pohybů. 2. aktualizace zásad územního rozvoje Středočeského kraje (odůvodnění na str. 23 ze září 2016) zase prodlužuje délku stávající dráhy.

Z těchto dokumentů vyplývá, že v současné době Letiště Praha, a.s., Středočeský kraj a hl. m. Praha projektují, připravují a schvalují tři zásadně odlišné záměry.

                                   RWY12/30 – provoz     délka RWY 06R/24L             délka RWY 06L/24R

                                                                                     (plánovaná dráha)          (současná dráha)

—————————————————————————————————————–

Napadené OOP-

Aktualizace ZÚR Praha         ano                              3550                           4000 (prodloužení

                                                                                                                             oproti stávajícímu stavu)

Návrh 2. Aktualizace

ZÚR StčK                                  ano                             3550                           3715

Prodloužené stanovisko

EIA                                         Ne (uzavřena)               3100                           3715

Všechny tyto záměry přitom považují za platnou, aktuální a závaznou dokumentaci EIA schválenou v roce 2011, která navrhuje ochranná hluková pásma a z které jsou bez jakéhokoliv prověření správnosti a aktuálnosti přebírány příslušné izofony pro vymezení oblastí dotčených provozem a další závěry včetně vymezení provozu na dráhách. Stěžovatelé tvrdili, že v rozporu s názorem Městského soudu v Praze byli zkráceni na svých právech nedostatečnou koordinací napadeného OOP se Středočeským krajem. Nekoordinace, jejímž důsledkem jsou nedostatky ve vyhodnocení záměru, je zjevná z tabulky výše.

Negativní dopad absence koordinace je zjevný také v oblasti zcela zásadní pro okolí letiště a to v případě vymezování oblasti dotčené provozem SL/1. Návrh 2. AZUR Středočeského kraje totiž obdobnou oblast nevymezuje a na rozdíl od AZUR Prahy ve výkresech bez bližšího komentáře zakresluje plánované ochranné hlukové pásmo. Odlišná definice a způsob vymezení OHP a oblasti dotčené hlukem SL/1 tedy neumožňuje porovnání vlivů odlišně definovaných záměrů na obyvatele dotčených části Prahy, protože v AZUR Prahy OHP není uvedeno ani zakresleno.

2. AZUR Středočeského kraje tedy zjevně na rozdíl od napadeného OOP nepovažuje samotné zakreslení plochy, stejně definované jako SL/1 na území Prahy, za nutné nebo podstatné z hlediska informování dotčených obyvatel a budoucího rozhodování v tomto území.

Ad bod 1. Závažná pochybení v procesu přijímání AZÚR –

               d) Proces posuzování vlivů na životní prostředí – EIA

Stěžovatelé rovněž tvrdili, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku vztahu napadeného OOP a posuzování vlivů na životní prostředí. Stěžovatelé zpochybňovali skutečnost, že závěry procesu EIA, které nebylo možné doposud samostatně přezkoumat (a MŽP jejich přezkum odmítlo) a nejsou závazné, jsou bez řádného zvážení a přezkoumání přebírány do výroku napadeného OOP a tím činěny závaznými.

Z tabulky uvedené výše je zřejmé, že se projednávají a schvalují odlišné podoby záměru, ale vždy s jednoznačným odkazem na posouzení vlivů na okolí v dokumentaci EIA. Původní dokumentace EIA s podklady z roku 2006 přitom zjevně nemůže současně postihnout vlivy 3 aktuálně předkládaných odlišných podob záměru (tabulka výše). V důsledku toho nebyly dosud např. posouzeny vlivy prodloužení stávající dráhy na obyvatele dotčených území Prahy, dokumentace EIA prodloužení dráhy nepředpokládá a žádným způsobem neposuzuje.

Stanovisko EIA, příslušná dokumentace a zejména její východiska jsou tím zpochybněny, protože zjevně umožňují prodloužení stanoviska i přes podstatné změny záměru, které jsou dokonce v rozporu s platným OOP a bez projednání a informování dotčených obcí a městských částí.

V navazujících řízeních bude navíc za těchto podmínek obtížné až nemožné přezkoumat údaje z původního stanoviska EIA, protože předmětem navazujících řízení a tím i přezkumu bude v souladu s podklady pro rozhodnutí o prodloužení stanoviska již záměr podstatně změněný proti dokumentaci EIA.

Podklady uváděné v textu:

– Prodloužení platnosti stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí ze dne 27. 1. 2016, č.j.: 50446/ENV/16 (veřejně dostupné zde:

http://portal.cenia.cz/eiasea/download/RUlBX01aUDA5MF9wcm9kbG91emVuaVN0

YW5ET0NfODI4ODIxNTc2NzkzOTQ0ODA2MC5wZGY/MZP090_prodlouzeniStan

.pdf )

– Návrh 2. Aktualizace zásad územního rozvoje Středočeského kraje (veřejně dostupný zde: https://www.kr-stredocesky.cz/web/uzemni-planovani/2.-aktualizace-zasaduzemniho-rozvoje-stredoceskeho-kraje )

III.

Žalobní návrh

Z výše uvedených důvodů navrhovatelé setrvávají na svém původním návrhu a navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a uložení povinnosti odpůrci nahradit jim náklady řízení.

Stěžovatelé se domnívají, že jsou zde důvody i pro postup NSS podle ust. § 110 odst. 2 písm. b) s.ř.s. a žádají proto NSS, aby zrušil napadené opatření obecné povahy podle jejich návrhu v řízení před soudem prvního stupně a aby uložil odpůrci povinnost k náhradě řízení i před prvoinstančním soudem.

Městská část Praha Dolní-Chabry

Městská část Praha-Ďáblice

Městská část Praha- Lysolaje

Městská část Praha-Nebušice

Městská část Praha-Suchdol

Ústav experimentální botaniky AV ČR, v.v.i.

Ing. Václav Vik

zastoupeni

JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D.

advokátem