Přečetli jsme: Velikonoční pondělí (Červené pondělí)

Pro církev je nejvýznamnějším dnem Velikonoční neděle, pro lidové tradice naopak Velikonoční pondělí. Chození po koledě s pomlázkou (tatarem, žílou, korbáčem, dynovačkou, šlehačkou, metlou, …), která je spletena většinou z vrbového proutí a ozdobena pestrobarevnými stuhami, přičemž koledou bylo většinou barevně upravené vajíčko, má kořeny až v pohanských časech.

Jak se domnívají někteří badatelé, šlo tehdy zřejmě o magický obřad dospělých. Pozůstatky po červených vejcích byly nalezeny již v pohanských hrobech.

Je-li deštivé Červené pondělí, neurodí se obilí.

V čerstvě nařezaných proutcích se skrývá životodárná míza a spletením předem namočených vrbových proutků dochází k jejímu násobení a snazšímu přenosu této životodárné a omlazovací síly šleháním na děvčata a ženy, proto pomlázka, která měla po-mladit.

Pokud na obchůzku (šupačku, šlahačku, šibačku, mrskut, mrskačku, tatarovačku, šmigrúst, buďačku, houdačku, binovačku,…) na Velikonoční pondělí šla parta mládenců, měli nejen středně velké pomlázky na šupání, ale i jednu velkou obřadní, na kterou jim děvčata přivazovala barevné stuhy. Většinou s sebou měli i povoz, na který odkládali darované věci. Povoz po šupačce odtáhli k hospodě, kde docházelo k dělení, pojídání a zapíjení. Odpoledne děti hrály různé hry o vajíčka a večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

Koledníci se ohlašovali celou řadou popěvků a říkadel, kterými doprovázeli i zmíněné rituální „omlazování“ jako například:

Hody, hody do Provody,
dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný.
Za kamny v koutku,
na vrbovým proutku,
proutek se ohýbá,
vajíčko se kolíbá,
proutek se zláme,
vajíčko z něj spadne.
Vajíčko se odkulí,
do strejčkovy stodoly,
vajíčko křáp, slepička kdák,
panímámo, máte mi ho dát!

Děvčata sice před šupáním navenek utíkala a při šupání patřičně vřískala, ale kdyby děvče nepřišel někdo z mládenců vyšupat, tak by se na něj hněvalo. Proto, i když se chodilo šupat dopoledne, bylo lepší přijít na šupačku i později než vůbec a nechat se od děvčete polít vodou, aby se dotyčný mládenec „probudil“.

Odměnou za omlazení byla především vajíčka jako symbol nového života, ale někde v případě předchozí domluvy z Družebné neděle dokonce i potvrzení příslibu manželství. Hospodyně si od prvního koledníka půjčovala pomlázku, se kterou vyšupala i dobytek, aby i jemu předala část životadárné síly a dobytek byl zdráv a zároveň se věřilo, že pomlázka přináší do domu úrodu, blahobyt a štěstí. Za to dostal do košíku štědřejší dary, kterými vedle vajíček bylo velikonoční pečivo, ovoce, drobný peníz a pro starší koledníky třeba i štamprdle kořalky.

Symbolem Velikonoc jsou mláďata, která připomínají zrození nového života. Po tisíciletí pastevectví to byl zejména beránek, méně už kůzle a později i zajíček, který k nám byl importován z německy mluvících zemí, ve kterých zajíc představoval pro děti tajemné a plaché štěstí, když při své návštěvě zahrad nedaleko obydlí zanechával různé dárky. Čerstvě vylíhnutá velikonoční kuřátka připomínají zázrak vzniku života z vejce, jedním ze symbolů Velikonoc. Čokoládové figurky mláďat a vajíček jsou v současnosti často používány jako dárky pro koledníky

.

Nejběžnější odměnou koledníkům však zůstávají vejce, od dávných věků zejména barvená na červeno. Jejich pojmenování kraslice může být od starého slovanského výrazu „krasa“, což je přeneseně označení červené barvy, dokonce i dnešní ruské slovo „krasnyj“ znamená červený. Červená barva se považuje za symbol života a má magickou moc, dokonce se Velikonočnímu pondělí říkalo Červené pondělí. Malování a zdobení vajíček se postupem času zdokonalovalo. Děvčata je pro svoje mládence dokonce i popisovala například:

„V malovaném vajíčku, posílám ti hubičku.“
„Komu tu pomlázku dám, ten srdce mého bude pán.“

Malovaná a zdobená vajíčka se tak stala poslíčky lásky a pokud mládenec nechtěl lásku opětovat, musel vajíčko vrátit. Z malování a zdobení vajíček se stalo známé lidové řemeslo a kraslice se začaly používat při velikonoční výzdobě. K velikonoční výzdobě patří i vyseté obilí do misek a talířů, původně je hospodář používal jako test klíčivosti.

Pomlázka má pro dnešního člověka stále magickou přitažlivost. Pomlázkové právo, tedy právo šupání, začíná o půlnoci z neděle na pondělí. Kdysi obcházeli jen chlapci domy, kde bydlely dívky, o které měli zájem. Dnes je možné vidět i děti s rodiči nebo ženaté muže, kteří navštěvují zejména příbuzné, sousedy a známé. Šupají se nejenom dívky, ale ženy obecně, aby nejen omládly, ale aby byly stále svěží, zdravé a veselé. To potěší každou, ať je jí devatenáct či devadesát devět. A nezapomeňte si vzít na sebe něco nového, ať vás beránek nepokaká!

Upletl jsem pomlázku,
je hezčí než z obrázku,
všechny holky, které znám,
navštívím a vymrskám,
než mi dají vajíčko,
vyplatím je maličko.

Hody, hody do Provody,
já jsem malý zajíček,
utíkal jsem podle vody,
nesl kopu vajíček.
Potkala mě koroptvička,
chtěla jedno červené,
že mi dá lán jetelíčka
a já řekl: „Ne, ne, ne!“
Na remízku mezi poli,
mám já strýčka králíčka,
tomu nosím každým rokem,
malovaná vajíčka.
Hody, hody do Provody,
já jsem malý zajíček,
dojdu-li tam bez nehody,
dám mu kopu vajíček.

Panímámo zlatičká,
darujte nám vajíčka,
nedáte-li vajíčka,
uteče vám slepička
do horního rybníčka
a z rybníčka do louže,
kdo jí odtud pomůže?

Poznámka k „Hody, hody do Provody“: Původní osmidenní velikonoční hody, tj. slavení Velikonoc od Velikonoční neděle do následující Provodní neděle, platilo do roku 1094, kdy synoda v Kostnici počet zkrátila na tři dny, tedy do úterý. 

Zdroj: http://www.stribro.cz/