Architekt Vavřík: Z komunistů jsme měli srandu. Opravoval jsem Karlštejn a po večerech zlobil bolševiky

Nechybělo málo a Žižkov, jak ho známe dnes, by vůbec neexistoval. Budovatelé socialismu chtěli nahradit historickou část Prahy za betonovou šeď anonymního sídliště. Asanace Žižkova naštěstí skončila v první etapě a napáchala méně škod, než bylo v původním plánu. O souvislostech se budeme bavit s jedním z hlavních bojovníků proti likvidaci starého Žižkova Ing. arch. Ivanem Vavříkem, zastupitelem a nyní rovněž kandidátem do zastupitelstva MČ Praha Suchdol za volební stranu č. 3, SORS, Sdružení Občanů za Rozvoj Suchdola.

Kde jsou začátky vaší aktivity proti asanaci starého Žižkova?
V roce 1986 jme založili jsme takovou opoziční skupinu VESPA (Volné entuziastické sdružení přátel architektury). Nesouhlasili jsme s bolševickým systémem stavebnictví, který nás obklopoval.

To bylo během studií? 
Ne, to bylo po škole. Na škole jsme samozřejmě vyváděli různý blbosti, ale tehdy jsme hledali nějaký jasný rámec jak se vymezit. Ten jsme vymysleli s kolegou Petrem Krajčim a hledali jsme jasný cíl, kde projevit svoje názory. V té době se boural Žižkov, tak jsme si ho vybrali jako takový viditelný terč.

Jakým způsobem jste se projevovali?
Podařilo se nám sehnat plány a různé informace, s kterými jsme pracovali. Na základě toho se napsal první článek „Žižkov před zbouráním“. Ten vlastně rozvířil celou debatu. Miroslav Štěpán (tehdejší vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze) o mně dokonce ve Večerní Praze řekl, že jsem individuum, které zpochybňuje program přestavby Žižkova a že takoví, jako je architekt Vavřík je potřeba umlčet či rovnou zavřít

Jaký vliv to mělo na váš osobní život?
My jsme z toho měli pr… Byli jsme bezdětný. Nikdo nám nemohl nic udělat. Byla to taková životní sranda.

Sranda? Naopak vám toho mohli udělat celkem dost, ne?
A co? Mohli nás maximálně vyhodit z práce. Tehdejší plat architekta byl směšný (1150,- Kč  hrubého za měsíc). Každý metař nebo závozník se měl líp, takže kdybych šel dělat něco podobnýho, byl bych na tom finančně líp a ještě bych byl svobodnější. 

Jak vás komunistický systém jako architekty zaměstnával?
Řeklo se, že bude pětiletka, a tak se stavělo a projektovalo. Architekturu diktovaly stavební firmy. Já měl štěstí, že jsem pracoval v podniku obnovy památek, takže jsem opravoval třeba Karlštejn. Měl jsem celkem pěknou práci a po večerech jsme mohli zlobit bolševiky.

Když se vrátíme k samotné asanaci Žižkova. Jaký byl ten hlavní plán?
Už ve třicátých letech 20. století, kdy se postavil Všeobecný penzijní ústav (dnes Dům odborových svazů) architektů Honzíka a Havlíčka,  uvažovalo se o bouraní Žižkova. Funkcionalismus hlásal čistej životní styl. Pro tyhle architekty byl už tenkrát Žižkov s tou stísněnou pavlačovou zástavbou trnem v oku a říkali, že by se měl celý zbourat a na místo toho tam postavit pěkný funkcionalistický činžáky. 

Jak tedy vznikl nápad na betonové sídliště?
Levicovým architektům bylo v třicátých letech třicet a v šedesátých letech šedesát. Akorát se stali šéfové projekčních kanceláří. No a tak začali ty svoje myšlenky prosazovat prakticky, už ne ve stylu čistého funkcionalismu, ale šedivém socialismu. Na útvaru hlavního architekta se kolem roku 1965 vymyslel plán kompletního zbourání Žižkova. V tom plánu nenechali nic. Jenom kostel. Radnice, škola, všechno pryč. Udělali si prostě novou zelenou louku.

Kdy došlo k tomu oficiálnímu rozhodnutí? 
V sedmdesátých letech městský výbor KSČ odsouhlasil, že Žižkov bude asanován. Tím vyhlásili stavební uzávěrku. To prakticky znamenalo, že jste nemohl vyměnit ani zásuvku.  

Oni tedy tímto rozhodnutím vlastně čekali, až to celé zchátrá? „Přesně tak. Nebyly firmy, který to dělaly běžné opravy. Maximálně kamarád elektrikář nebo instalatér. Když jsi to neuměl, tak jsi neopravil nic. Ty domy byly dlouhodobě neudržovaný. Nechali je úmyslně chátrat.  Následně sdělili, že je dům ve špatném stavu a náhle měli důvod bourat.“

Jak probíhal ten proces stavby, bylo to nějak promyšlené? Řešil se třeba urbanizmus a funkčnost stavby? 
V sedmdesátých letech se to rozhodlo a pak se začaly kreslit plány. Velký podniky jako Konstruktiva byly bezohledný. Postavily jeřáby a sázely panely na sebe. Nic jinýho je nezajímalo. Žádný detail, žádná kvalita. Ještě dnes, po třiceti letech je vidět, jak je to strašný. Praha 3 to teda za posledních pět, šest let zateplila, opravila, ale stejně je to příšerný.

Kde začala první demolice?
Paradoxně tam, kde byly ty domy v lepším stavu. Konstruktiva je začala bourat, protože měli problém s domy ve svahu. Tam jde jen těžko postavit jeřábový dráhy. Proto to začalo u těch novějších domů, který stály na rovině.

Kolika lidí se asanace dotkla?
Zbouráno bylo sto padesát domů. To zhruba znamenalo 4 500 lidí, kteří byli odstěhováni na sídliště Jižní Město. Na Žižkov už se z těch lidí bydlet nikdo nevrátil.

Co prvek té lidské tragédie? Člověk byl donucen se odstěhovat. Opustit domov. „Lidi na tom místě žili celý život. Věděli, kde dostanou noviny, mlíko, chleba. Chodili na Žižkově po paměti. Lidi se na těch ulicích navzájem znali. Najednou byli přestěhováni do paneláku. Když to přeženu, ani je nedali do jednoho domu pohromadě, ale prostě jen tam, kde bylo místo. Do paneláků se ve stejnou chvíli nastěhovali i přistěhovalci z jiných míst republiky a ti se nestarali o staříka na chodbě, měli svých starostí dost. Ty lidi byli vlastně úplně vykořeněný. Na sídlišti byla najednou anonymita.“

Ten panelový dům má hroznou vlastnost, že je složité ho zbourat. Je to tak?
Železobeton. Ten čím je starší, tím je kvalitnější. Ten časem vyzrává… To ale není všechno. Problém těchto staveb nebyl zdaleka jenom u nás. Třeba i ve Francii, Anglii, Německu, Belgii, Holandsku. Jenomže oni to v sedmdesátých letech zbourali, protože se to neosvědčilo z hlediska sociálních podmínek života. Průměrná normální rodina se tam nenastěhovala, a tak se z toho stalo sociální ghetto. Proto většinu sídlišť nakonec zbourali a přestali je stavět. U nás to v té samé době teprve začali budovat. Komunisti řekli, že vyřeší bytovou krizi, tak stavěli paneláky. Jak jinak to mohli vyřešit? 

Ta první etapa bourání Žižkova tedy proběhla. Proč se nakonec neuskutečnil plán srovnat celý Žižkov se zemí? 
Komunismus byl absolutně neproduktivní. Co měli stavět tři, čtyři roky, stavěli deset let. To je zdrželo v dalším bourání. Hodně je brzdily stavební problémy. Nevěděli si rady s profilem Žižkova, který je položený v kopci. Neustále řešili, jak nastavit ty jeřábový dráhy. 

Jak moc jste přispěli k tomu, že demolice Žižkova nakonec neproběhla, jak se plánovalo?
My jsme tím opravdu žili. Opravdu jsme se za to rvali. Dělali jsme přednášky. Udělali jsme o tom výstavu v galerii U Řečických, kde jsem já zapálil model Žižkovské věže. Psali jsme články. Rozproudili jsme minimálně odbornou debatu. Kdyby nepadl režim, určitě by se plány nějakým způsobem měnily. Definitivně to zastavil až pád režimu a neschopnost bolševiků v tom pokračovat. Oni byli už úplně bezzubý.